|
|
|
Motýl egoista Autor: Verochka (Občasný) - publikováno 29.10.2001 (10:26:40), v časopise 7.11.2001
|
| |
Nad rozkvetlou loukou poletoval motýl. Měl krásná, barevná křídla a hlavu plnou starostí. Hledal si totiž nevěstu. A jak by také ne, jaro bylo v plném proudu a náš motýl, protože byl vzdělaný, přečetl si v jakési básni, že jaro je lásky čas. Byl celý rozechvělý očekáváním. Poletoval sem a tam a přemýšlel, jaká by jeho nevěsta měla být. To je velmi důležité, neboť partnerství na celý život je závažná věc.
„Moje nevěsta“, říkal motýl větru, který se tudy jen tak z nudy proháněl, „moje nevěsta musí být vzdělaná a moudrá. Ovšem ne tolik, jako já. Ostatně, tak vzdělaná být ani nemůže. Žádná žena nemůže být tak vzdělaná, jako já.“ Vítr se však s motýlovým názorem nemohl ztotožnit, jelikož se přikláněl k feminismu, a tak do něho foukl, že motýl udělal několik kotrmelců a zabrzdil až o květ kopretiny, kde zůstal vyjeveně sedět.
Na kopretině právě pracovitá včelka odváděla své přesčasové hodiny, protože bojovala o titul pracovnice měsíce. Nebo o postup a bonusy?! Ať už za tím bylo cokoli, velmi se na motýla rozzlobila, že ji vyrušil a připravil tak o spoustu drahocenného času. „Tu si nevezmu.“ Zamumlal si pro sebe motýl. „Je příliš praktická, nemá kousek smyslu pro romantiku“ A odletěl ke studánce, kde se hodlal vzhlížet v hladině. U studánky narazil na vážku, která se tam touto činností již notnou chvíli zabývala. Byla štíhlá a krásná. Motýl se zachvěl a oslovil ji: „Promiňte slečno, nevíte, kolik je hodin?“ „Nevím!“ Odsekla ostře vážka. „A ani mě to nezajímá!“ „A zajímá Vás poezie?“ Nedal se odbýt motýl. „Ano“, odpověděla již mírněji. „Moje krása, to je poezie sama“, řekla rozechvělým hlasem a něžně políbila svůj odraz na hladině.
Motýl znechuceně odvrátil hlavu a zaprskal: „Jak je nesmírně hloupá a nevzdělaná. Copak neví, že nejkrásnější jsem já a poezie s tím nemá nic společného?! Její světonázor je žensky ubohý a omezený!“
Unaven hledáním vhodné nevěsty, usadil se motýl pod listem maliníku a tupě zíral do mraků… „Promiňte“, uslyšel náhle vedle sebe hrubý hlásek, „nevíte kolik je hodin?“ Překvapen vrátil se z oblaků zpět na zem. Na cestě vedle maliníku byla housenka. Housenka tak zelená a ošklivá, až se motýl otřepal. „Jak jste krásný“, pronesla zasněně vyvalujíc na něho své vodnaté oči plné obdivu a lásky. „Jak je moudrá“, špitl motýl. „Tu chci a žádnou jinou. A že je ošklivá, to vlastně není na škodu. Alespoň moje krása vedle ní ještě více vynikne, protože všichni, kdo nás spolu spatří, budou se ptát: „Kdopak je ten krásný motýl vedle té ohavné housenky?“ Motýl se zasnil a vzdychl. Housenka vyvalila své vlhké bulvy ještě víc a vzdychla také.
Od té doby spolu žili krásný a spokojený život. Motýl mámil housenku svými filozofickými rozumy a housenka ho zahrnovala svým bezmezným obdivem a neustále na něho valila své obrovské oči.
Jednoho dne však došlo k něčemu zvláštnímu. Housenka zmizela. Motýl ji hledal, byl zoufalý, trápil se, ale byl přesvědčený, že se housenka vrátí. Nemohla by přece bez něho žít. Tolik ho milovala . Nemohl pochopit, proč by ho opustila.
Čas plynul a housenka se nevracela. Motýl si už začal zvykat na samotu a ve snách ho přestávaly honit divoké, studené oči.
Když jednou…. Někdo zaklepal na dveře motýlova domku a dovnitř vstoupila krásná motýlí dáma. „Dobrý den“, řekla zdvořile a motýl málem omdlel. Její hlas mu prozradil, že před ním stojí jeho ztracená, již oplakaná nevěsta, ošklivá housenka. Už ale nebyla ošklivá. Byla krásná, svůdná a natřásala se pře ním jako barová tanečnice. „Líbím se Vám, drahý ?“ Zeptala se smyslně, ladně se zhoupla v bocích a zvolna a pečlivě si špičatým jazykem přejela horní pysk. Ohromený motýl se po chvíli vzpamatoval, srovnal si v hlavě, že jeho nevěsta velmi zhloupla, že její obdiv k němu je tentam a prohlásil významně“ „Madam, obávám se, že za těchto okolností je naše další soužití vyloučeno!“
A odletěl…….
|
|
|