Holubí krev v zelené naději

Jako obvykle jsem vysedával na lavičce před galerií v jabloňovém náručí.

Držel jsem v ruce skicák a hledal inspiraci. Je vcelku těžké občas najít tu správnou inspiraci, když vlastně téměř vše bylo již namalováno, takže sledovat okolí je mnohdy aspoň zábavou, když už mě nic kloudného nenapadne.

Je skoro 10, v povětří poletují spadané zelené lístky útlých jabloní a lepí se kolemjdoucím na paty.

Dav vystrčil z obchodu roztržitě vzhlížející ženu.

Nevím, kolik jí mohlo být, byla ale taková…

Byla jen něčím zajímavá. Její dlouhé útlé nohy zaujaly hned na první pohled, i když ty šílené vojenské boty její celkový dojem trochu kazily.

Hnědé dlouhé vlasy volně poletovaly ve větru a jabloňové lístky posílaly vzkazy do jejích rozevlátých pramenů. Dlaněmi si zakrývala obličej a roztržitě běžela ke skleněným vstupním dveříním galerie.

„No vida, vidím zajímavou ženu a stejně mě nic nenapadá“ povzdechl jsem si, když se múza zatím nedostavila.

----

Žena rozpačitě postávala a pak si ležérně sedla na obrubník. Nohy si přeložila křížem a civěla zrakem puberťáka. Vložila si do úst žvýkačku a opovržlivě ke všemu ji převalovala v ústech. Provokativně smyslným pohledem nezájmu se rozhlížela po okolí. Něco si v duchu mumlala.

Mám sto chutí to zabalit, nemám vůbec nic. Jsem úplně neschopná kráva, co se navezla z venkova do města. Předmět jednoduchého zneužití, naivka co si neumí o nic říct, a proto taky nic nemá.

Sedím tady, čekám a ani nevím nač. Mládí je skoro pryč, jsem navlečená do kostkované minisukně a snažím se chovat jako puberťák. Můj buličí výraz myslím mluví za všechno.

Jsem totální zoufalec!

Tak moc jsem chtěla mít děti. Tak normálně, prostě v pětadvaceti první děcko, pak za dva roky druhé. Chtěla jsem se obyčejně vdát a žít obyčejný život. Fakt by mě ta obyčejnost vůbec nevadila. Jistě bych byla tolerantní i k manželově nevěře, aspoň v to doufám. Kdo konec konců není nevěrný?

Taky jsem v našem vztahu už párkrát ulítla, ale přece to nebudu dělat veřejně a ještě to vytrubovat do světa! Navíc, když milenec byl ještě vystrašenější ze své nevěry, než jsem byla já. Ani nevím, proč jsem s ním skončila. Vlastně se mi vůbec nelíbil a ani mě nebalil, že bych ho nakonec sbalila já?!

Hm, a pak že jsou ženy slabé…

Před třemi lety mě požádal o ruku. Je to fakt k smíchu. Od té doby mě požádal ještě dvakrát a ani jednou to oficiálně neoznámil. Žádná svatba, jen plané naděje.

Dnes v noci jsem se rozhodla s ním rozejít, ale je mi z toho tak strašně smutno. Jako bych si sama vyrvala kus plíce. Nemohu dýchat, nemohu pořádně chodit. Duše zůstala v tom vyrvaném kusu. Bolí mě celé tělo z nespaní.Poslední milování a pak jsem spustila svůj nekrolog. Ani se moc nebránil, myslím, že to čekal.

Takové umírání vztahu. Očekávání se již neplnila pak už ani z jedné strany.

Zůstala jsem úplně prázdná, bez ničeho.

Ani žádné sny a touhy. Nevěřím, že teď si pro mě přijede krásný princ na bílém koni. To by se fakt musel zbláznit, kdyby ho žebračka zaujala.

Chlapi o mě už skoro nezavadí pohledem, to jen když sama provokuji. Vlastně, asi jako teď…

Stačí trochu povystrčit kolena a přimotat dlouhé nohy do cesty. Dělám přesně to, co jsem ještě nedávno nesnášela u pubertálních holek, když to takhle na něj zkoušely.

Samozřejmě, že se jen těžko bránil, líbilo se mu to, který chlap by ve své ješitnosti nebyl potěšen nečekaným zájmem naivního mládí?  

Jen se tak pěkně tetelil blahem. Ach ta mužská ješitnost!

----

Nechtěl jsem se na ni pořád dívat, ale musel jsem. Její prázdný pohled mě provrtával celým tělem. Byl jsem nedobrovolně připoután ke sledování jejího citového rozpoložení. Byla rozevřenou knihou, četl jsem ji snad právě uprostřed. Nevím, co se jí stalo, ale měl jsem z ní strach. Její tělo bylo příslibem něčeho hrůzného.

Rozdrobil jsem suchý rohlík houfu holubů opodál. Chtěl jsem přilákat do jejího vědomí i jiné tvory, než ty netvory, kteří ji zajali. Aspoň myslím, že je zajata. Působí tak na mě, když se nevrle tváří na místní omladinu.

Šediví holubi se bezostyšně motají všem kolemjdoucím pod nohy. Jsou neodbytní, zdá se mi a přesto jsem tak rád, že upřela právě na ně svůj zrak.

----

„Á, ptačí chřipka, no ta nám tady ještě chyběla!“ zašveholila si pro sebe, když dále přemýšlela o svém životě a hledala prostor, kam se bezostyšně zahledět.

Chtěla bych aspoň přátele, pár dobrých přátel na blízku. Jenomže všichni jsou někde pryč. Není tady žádný, komu bych se mohla vypovídat.

Beznaděj v jejím nitru vháněla slzy do očí. Skrývala je do dlaní.

Starost s bydlením, s penězi a prací na jedné straně a nechuť cokoli hledat a vymýšlet, to byly jeji otevřené otázky.

Být tak jednou z těch bezstarostných toulavých volných lidí, co je vídám před metrem, volně postávající a kouřící trávu. Psi pobíhají kolem, všichni vypadají naprosto spokojeně, prostě nic nemuset.

Ale já takhle žít nedokážu. Neumím nepřijít do práce bez omluvy, neumím se poflakovat a nemyslet na nic, než jen na své základní přežití.

Než přežívat, to raději nežít vůbec!

Jen ten můj hloupý silný pud sebezáchovy, takže nakonec sebevražda nepřichází v úvahu. Tak co mi pro Pána Krále vůbec zbývá?

Boží spravedlnost? Divná Boží spravedlnost, jež mě vždy zvedla z bláta, postavila a narovnala, zatímco ta samá spravedlnost mě za chvíli do toho bláta sama vžene?

Cítím se jako ten nejzmatenější člověk na světě.

„Hoďte kamenem, kdož jste bez viny!“

Ne, já chci být hříšná. Chci udělat něco, co ve mně zůstane nadlouho. Něco odstrašujícího, abych se mohla dívat na ty okolní obličeje jak mě křečovitě budou hodnotit. Chci zažít něco, co odvede moji pozornost mimo mě, aspoň na chvíli!

----

Dobrá tedy, donutila jste mě ke kresbě, nebo že byste již odcházela?

----

Žena se zvedla z obrubníku. Pomalu, kousek po kousku, rozhazovala žemle, které před chvíli sesbírala ze země.

„Mí malí milí přítulní holoubci, pojďte ke své popelce“ šveholila potichu, sama pro sebe.

Za chvíli byla v jejich obležení.

Pomalu zvedala těžké boty, aby je nevyplašila.

Poslední kousky rozprostřela blízko kolem sebe.

Zašedlí holubi se prali o spadané dobroty.

Svou nožku prudce spustila k zemi.

Těžkou, neohrabanou botou nevzrušeně zašlápla hladové ptáče.

----

Krev z nevinného tělíčka se rozprskla po okolí. Ostatní hebké perutě vzlétly z barevné dlažby. Po chvíli se rozprostřel po okolí její zoufalý výkřik. Vháněl husí kůži do těla. Před zraky všech dále mašírovala zkrvavené tělíčko, dupala po něm a bláznivě řvala, i když cítila, že jí to stejně moc nepomáhá.

„Já už dále nechci pořád řešit jen ty stejné problémy, vždyť to nejsou ani problémy, já se k těm pravým problémům nemohu ani dopracovat!“ Vykřikovala do nebe, aby se na tu svoji spoušť nemusela dívat a aby svůj smutek v slzách zahnala zpátky.

„Zavolejte do blázince, ať mě už konečně někdo někam zařadí!“

----

Bylo snadné namíchat barvy. „Holubí krev v zelené naději“ tak jsem nazval svůj obraz.