samotné je mi tak trochu těžko

jak mě den za vlasy vytahuje na světlo

má temna

mou čerň

mé pavučiny ometá

že se až bojím po špičkách radovat

že se až bojím otvírat víčka zapadlých zámků očí

a klapotu bot na podpatcích

co kdybych náhodou byla výš?

a vnímala všechno z ptačí perspektivy?

na prstech odpočítám čas

kdy ses mi zdál v té polštářové válce

obalen peřím

a chvíli uvěřím

že bude dobře

že zas bude dobře

než příliš silně zafoukáš

mé oči

mé vlčí oči vyjí na měsíc

dokořán otevřené už jen tmou

hladové po peří