nesamota

brouzdám se opilou nocí velkoměsta
a hledím do těch osamělých prázdných očí
lidí co bezduše prochází kolem
kočičí hlavy vzpouzí se mému kroku
a nohy podrážejí
ale je tu síla která mne žene dál
nedá mi spočinout
a vyčerpání už ani nevnímám
v prázdných průchodech zdi na mne padají
ale co dělat, musím dál
nemůžu zastavit
a všichni blízcí jsou někde
někde s nějakým blízkým a
se mnou stále ty prokleté dlažební kostky
svádí svůj urputný boj
a tak si občas zpívám občas je do breku
zkrvavené nohy bolí a pálí
a každý je někde schován
v bezpečných pokojích nesamoty
a já tu svádím nekonečný boj v ulicích
samoty s vlastní zoufalou nadějí