Podivuhodné ráno magistra Erfeje
Venku prší a sněží s deštěm a prší se sněhem. Musím vstávat. Nechce se mi a připadám si stoletý. Dávám si čouda na balkóně.
Bohatě oblečení gymnazisté s plandajícími tkaničkami se loudají za rodiči vynuceným vzděláním. Rodiče to bláhově platí. Oni si zapalují dnes konečně prvního jointa. V celofánu zabaleni, stuhou ovinuti, vydávají se ještě neobrveni na cestu do nejbližší sídlištní školy a přísně dbají zasedacího pořádku. Chodí tam, protože je to blízko a je jim úplně jedno, že je to nebaví a ani pak, když později zjistí, že je to skutečně nebaví a co vlastně dělají, je to bavit nebude, protože jsou tam prostě dáni a tak to dělají. Většina z nich to má na háku. Chce to klídek, stejně je to v tý škole fakt dost hustý, ale i tak jí dodělaj a pak pojedou do světa. Přece tu za ty prachy nebudou hákovat a nebo něco musej sehnat rodiče…
Místo rádia problikává obývákem televize a zase tam dvojice připitoměle se chovajících moderátorů poskakuje a váže české slovo na miskách úrovně mateřské školy pro postižené.Krátké zprávy, potopa, atentát, nesválené zákony, předvolební optimizmus, pestrá paleta slibů, opice v restaurantu, nejstarší kůň Převalskego, mladý politik a jeho nezmarně kochavé ego a pak…
Dávají kousek useklé písničky a zadávají národu Hrabalů, Myslbeka, Kafky, Diviše, Holana, zbytku hrstky Čechů, kteří tu zůstali a už se příliš nerozmnožují, pekelně těžkou otázku, totiž, zda astma je nemoc průdušek či alpská sušená bylina proti kašli… A tak hrstka potomků Karla IV, obchodníků, kronikářů, objevitelů, techniků, opilců a postKeltů, židovských obchodníků a německých úředníků a cestovatelů, povalečů a špatných bojovníků ve zbrani volá a esemeskuje a doufá, že výhra jim zajistí cestu do ráje nebo, že uspíší cestu se složenkami na poštu nebo, že si dá v pátek Na růžku o pár panáků navíc…
Snídám.
V májce z uzenin v Perlovce lze najít opravdové zalíbení gurmána, protože vedle šlapou kurvy a ty, kdyby se naštvali, tak by ty uzeniny asi zavřeli. Na sídlištích jsou děvky jen tak napolo. Na privátě. S cedulkou „masáže“ nebo „depilace“ a tak tu masny vůbec nejsou. Nejsou tu ani mlékárny, kde se dřív prodávalo máslo na váhu, jsou tu jen lékárny, a Mc cokoli, elektronika, bazary na prodej duší a veselkaví jižané se svými stále prázdnými pressy, restauracemi a hernami.
Děti se líně vyklubaly ze svých brlohů, ale po několika krocích opět zmoženě padají na naše rozehřáté letiště, sledují pohádku, tedy večerníček, co je ráno a soukají do sebe „čokopiškotu“ s vlažným čajem. Zatím jsou docela roztomilé. Není divu. Já jsem rozto…, Ivana je milá.
Pečlivě se holím, pak dlouze sedím a čtu si nesmysly o celebritách. Po této složité obřadní proceduře začnu možná vypadat přibližně na svůj věk, ale pocitově? Lepší už to nebude… Z oné místnosti se mi vůbec nechce, je tu klid, ale onen akt, s nímž trávíme několik let svého života je neodbytný a pronásleduje i naše děti. Poskakují za chabými papundeklovými dveřmi, klopkají a pak nedočkavě buší na dveře a vykřikují do stísněného prostoru předsíně v podobě mnoha synonym naléhavost své potřeby. Zatím je to jenom tato potřeba, dále potřeba lásky, jídla a všeobecně hýčkajícího kontaktu. Potřebu rozmnožovací zatím nemají. Zatím. Až příjde, tak potom budem všichni bydlet pospolu /zatím o žádném pěkném bytečku za pár miliónků nevím/ a tak jich bude pravděpodobně klopkati více. Opouštím tedy kvapen své útočiště.
V předsíni se ale zatím něco změnilo, děti jsou větší než já a syn mě napomíná, zda mám úkoly. Ke svačině dostávám chléb s máslem a jablko, beru tedy tašku na záda a v pytlíku mám cvičky, je sobota a jdeme do školy. Metro ještě není a tak naskakujem do staré dvaadvacítky, průvodčí nás zná a tak nám padesátník odpouští. Ve škole se neučíme, uklízíme hřiště a hrabeme trávník, učitelka není osoba, ale „soužka“, je celá uzardělá a je na ní vidět, že ráda jezdila mezi mládež, když se v padesátých letech stavěly přehrady. Dodnes ji svědí lýtko, které si tenkrát opírala a jak klouzali ranní rosou po trávě, přistáli u bodláčí. Některé písně si pamatuje dodnes. Třeba ty Kohoutovy…O tom, že optimizmus je vůl, neví nic. Přijíždí 603ka a z ní vystupuje Antonín. Musíme se ošátkovat a s prezidentem se fotíme. Učitelka hledí významně a trochu se potí. Pak už nehrabeme. Jsme propuštěni. Cestou domů mě dcera nutí dojíst chleba s máslem. Je okoralý a nechci ho. Ale sloutám ho. Mám si ho prý vážit,v Africe prý nemají děti co jíst. Nastupujem do metra. Starý Břevnov mizí. Místo zahrádek se začíná sochatět hotel Pyramida, Hrabě už nežije, ožívá ústy Mirka Kováříka a hrabata jsou ve výrobě, dělník vládne, ale stále asi neví přesně čemu, předáci to vědí nebo se alespoň tak tváří,Gagarin je už notorikem a monočlánky cenzury nedocházejí. Národ je popůlený jako zadek panny. Buď a nebo. U Černýho vola je to pořád stejný, maj pivní sejra, podporujou slepecký ústav, co je vedle v podloubí a když ti co hojně požili vycházejí ze dveří, klinkají loretánský zvony jako když vstupují do Ráje. Holka je vdaná a spěchá vařit oběd jíst. Kluk mlčí a myslí na nevím co, stejně jako když byl malej. Kamsi mě vedou. Mlčí. Jde se mi špatně, je mi dvaaosmdesát a cítím se na sedmadevadesát. Na václavskym Václaváku je vprostřed velké arabské koupaliště a za ním, v muzeu Doby a času, hroby visící ve vzduchoprázdnu. Jsem rád, že mě sem dovedli. Nemocnice zrušili a už jsem velmi unaven. Maso už se nejí a hospody jsou otevřeny už jenom v rezervacích každou lichou sobotu od 16ti do 18ti hodin, ale nesmí se tam jít dvakrát za sebou. Znaveně si sedám. Najednou se mě nečekaně ptají na mé poslední přání. Objednávám si pivo a ferneta. Přibíhá jiný asistent a ptá se mě, kdy jsem se narodil. Chvíli váhá a pouští mi autentické záběry a zvuky z událostí mého života: halasné první máje, reportáž o Kapkově návštěvě v ostravských dolech, lampiónový průvod, písničky Vondráčkové, Pelara, Vložka a Pochvalda a taky Zappy a Dylena, Hutky a Třešňáka, přelet Bondyho od Slunců v Nerudovce a jeho přistání v Bratislavě, korelí křik křídel při krásném orgasmu, záběry těla a očí mnoha krásných žen, ragbyové háčko místo brány, Paříž, řeka plná piva, a malé děti s levou nohou a nosem zaručeně po mně, cinkot klíčů a video s frontou nedočkavců před už naplněnou Laternou, fotky k magii zvuku výstřelů z tanků a křik duše z osmašedesátýho, obsazení Evropy lhostejností… a kdesi, kdesi zdáli znějící čínské zpěvy Čechů na oslavu skutečnosti, že si jednoho malého příslušníka tohoto národa musel každý povinně osvojit. Uléhám do vakuované hrobky obklopen těmi, kteří chaotickému řádu doby ještě chvíli budou rozumět. Ptám se na svou ženu, ale je mi odpovězeno, že její život v Rakousku-Uhersku ještě není v plánu. Pokrčím tedy bezmocně rameny a pomalu balím. Ještě jeden podpis a je to. Beru si sebou pár svých básní a snažím se, alespoň o malé uspořádání svých myšlenek. Myšlenek o svém životě. Tak takto to tedy vypadá? Takový je tedy konec? Bože! Vždyť to nikdo neví…
Bude osm hodin. Biorytmus těla váhavě řadí dvojku. Děti jdou do školy, zatím nehulej. Snad někdy dokonce nevědí proč…Pořád sněží a prší a sněží s deštěm a já mám pocit, že už jsem to všechno někdy někde viděl.V ruce mám propisku a nevím proč. Odkládám ji do police. Jdeme.
Jdeme s mou milou, bez písně na rtech, do práce,… aby bylo na víc, než na složenky. Taky na výstavy a na pokec a na trochu furiantství a na dvojku vína a na pootvírání dveří fantazie a hostinců a malebných zákoutí duše. Zkrátka, aby bylo i na pestrost a ne na pouhou biologicky nutnou a nudnou jsoucnost hovad. Nebo Hovádek Božích?
Ale jedno vím jistě, dveře do předsíně se nemusí zavírat tak důsledně a tkaničky u bot můžou klidně jen tak volně poplandávat.
|