|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
ŠÍLENSTVÍ
Zazvonil budík.Otevřela jsem oči a chvíli vyděšeně koukala po pokoji,pak mi to došlo.Nevzbudila mě děsivá noční můra ale realita všedního dne.Ještě chvíli jsem ležela na posteli a snažila jsem se přesvědčit že sedmadvacetiletá matka od dětí nemůže doufat že se jednoho dne probudí v posteli o patnáct let mladší.Čas je neúprosná mrcha a nedá se přemluvit.
Vstala jsem oblékla se a vyrazila jsem do práce.Ještě cestou v tramvaji mi mé podvědomí dovolilo podívat se o kousek zpět.Ze snění mě probrala až slova ,,konečná stanice,vystupte si prosím".Co naplat uposlechla jsem rozkazu a odpotácela se na autobus.
Do práce jsem dorazila jako vždy se zpožděním a s provinilím výrazem podala čipovou kartu vrátnému.Snažila jsem se udělat si všechno co nejdříve abych mohla jít brzy domů,ale nevím proč všechno se neuvěřitelně vleklo a to i včetně mého pracovního nasazení.Konečně jsem měla hotovo a mohla vyrazit směrem k domovu.
Cestou domu jsem si začala uvědomovat obrovskou nechuť tam jít,stálo mě ohromné usilí tuto myšlenku zapudit.Snažila jsem se myslet pozitivně,snažila jsem se najít jakou koliv plnohodnotnou věc která by mi zlepšila náladu,ale nemohla jsem na nic přijít.
Zbytek dne jsem byla doma,neměla jsem chuť nic dělat ,věčinu věcí jsem dělala automaticky aniž bych vnímala co se děje kolem mě.Večer jsem ležela v posteli a nemohle jsem usnout,stále jsem přemýšlela o tom co se to se mnou děje.Já jsem přece nikdy nechtěla být taková jaká jsem teť,jediné co jsem ve svém životě dokázala bylo všechno pořádně spackat.Cítila jsem se hrozně osamnělá i když vedle mě na posteli ležel manžel.Potřebovala jsem si popovídat,pohladit,milovat.Najednou jsem si uvědomila že to nikdy nedokážu změnit,že se stím budu muset smířit,ale já nemohla.
Zazvonil budík a já tam už nebyla.Stála jsem na střeše domu a dívala se dolu,když jsem se odrazila od kraje nemyslela jsem na nic jiného než na to že jsem konečně svobodná.Svobodná a volná jako pták,jen ke konci mého letu mi problesklo hlavou že jsem se nikdy neučila přistávat.....
|
|
|
