je noc unavených tváří
černá jak oči havířů
trychtýřem samoty nalévám do tmy
svit dávno vyhaslých světel
já s čelem přitisknutým na skle
až po okraj přetečená
dýchám svá bytí do záclon
a z výšky
z výšky
hledím na tu noc
kdy už málem nemrzne
a špína z chodníků pošilhává
hladově po ústech
otevřených popelnic
naproti za oknem
voskovky čpící vůní
pláčí své lepkavé slzy
smutno mi
až v útrobách smutno
a ani nevím po čem
až na okně srazí se pára
z mých výdechů
pošeptám svým mučenkám
je noc toulavých koček
ach bože jak já jim závidím
