|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Já, narozdíl od zbytku populace nemám problémy ani se zaměstnáním, ani s příjmem a dokonce ani s daňovými úřady.
Je mi úplně jedno, jestli budu mít zejtra práci, protože nepotřebuju prachy na fantastickou káru, domácí kino, nebo jinou podobnou kravinu. Je mi úplně jedno, kdy je nejvýhodnější založit stavební spoření a kdy sjednat důchodové připojištění.
Za těch šest let jsem přečetl skoro celou knihovnu, naučil se hrát celkem obstojně tenis, šachy a kanastu. Taky jsem nejlepší v přišívání knoflíků k pracovním plášťům, protože nás, trojkaře, nesmí na práci vozit ven a lepení pytlíků už nefrčí.
Ale nestěžuju si. Jídlo je slušný a je ho dost. Bydlení pěkný a nudou taky netrpím. Když jsem sem nastupoval, tak nám slibovali, že za dobré chování nás můžou po uplynutí poloviny trestu pustit. Ale kolik je to půlka z doživotí.
x x x
Můj život byl šedivý. Nevydělával jsem velké peníze, nechodil na nejprestižnější párty. Mé jméno nefigurovalo na žádném seznamu trhlých celebrit, o kterých se stále píše a mluví. Svět se beze mě ustavičně obcházel a to mě dost štvalo.
Měl jsem svůj zaběhnutý režim, který se skládal z ranních cest do fabriky a odpoledne domů, občasným posezením u pivka s Oldou, kamarádem z dětství, či trochu aktivity na bowlingu. A občas, když nuda byla opravdu neúnosná, jsme spolu zorganizovali nějakou dost tvrdou recesi.
Protože byl Olda ženatý a vzal si právě Květu, neměl na mě už tolik času, kolik bych si představoval. Bohužel!
Také bohužel se stalo po jedné rodinné oslavě, kdy Olda zůstal na mraky zrušenej v koupelně, že jsem ho u Květy zastoupil v ložnici. Až do rána. Kdyby se to stalo jednou vyjímečně, možná by se to dalo nějak omluvit, nebo zapomenout, ale zalíbilo se nám to oběma natolik, že jsme tuto činnost spolu začali konat pravidelně, při každé vhodné příležitosti. A že jich bylo. Olda trávil v práci stále víc a víc času.
Bál jsem se pořád okamžiku, kdy si všimne nějakého detailu, který utekl našim maskovacím manévrům. Nikoho jiného než jeho a ji jsem vlastně neměl proto tolik strachu, abych nepřišel o jeho kamarádství. Ten strach byl sice velmi silný, ale milování se s jeho ženou bylo daleko silnější.
x x x
Sedím v křesle a promýšlím detaily večerní sázky. Jde o to, zastavit u hlídky, přivolat policistu k autu a donutit ho podívat se do kufru na připravenou rozřezanou figurínu, řádně zalitou a opatlanou kečupem.
Kouř z cigarety se v chuchvalcích valí místností. Jeho chomáče se tříští o stěny, nábytek, a mění se v neviditelnou a smrdící hmotu. Chtě nechtě musím vstát a jít otevřít okno.
Jakmile ale vstanu, ozve se ode dveří zvonek. Olda stojí za dveřmi, klepe na ně a křičí:
"Dělej, máš to připravený, jsem už celej nedočkavej, tak dělej!"
"Jen se nezblázni!" křičím nahlas do prázdnýho bytu a pokračuji v započaté cestě k oknu.
"Honem, jestli ten kečup moc uschne, tak to bude málo autentický. Ještě musíme najít hlídku!"
Otáčím se tedy ke dveřím a kašlu na okno.
x x x
Šedivej rezavej stejšn u krajnice byl zakoupen právě pro tenhle účel. Byl ve strašným stavu a jestli si potom budou na mě chtít policajti zchladit žáhu, budou mít o důvod víc.
Řízení bylo volný, takže spolu s oblýskanými gumami byl problém to udržet na silnici i v padesátikilometrový rychlosti. Jestli nám některá ta guma cestou praskne a vlítneme do škarpy, tak se katapultuje deska oddělující prostor nad oknem od kufru a vylítne na nás hromada kečupu. I když se nikomu nic nestane, oba nás odvezou do špitálu a tam, než někomu ze sester či doktorů stihneme vysvětlit náš žert, nasadí nám transfúzi, protože si budou myslet, že jsme museli ztratit strašnou spoustu krve. Po zákroku získá náš organismus místo čtyř nebo pěti litrů krve litrů devět, takže s každým krokem budeme určitě šplouchat jako nedostatečně doplněné vodní matrace při sexuálních hrátkách s Naomi Campbell.
Hlídka se jenom tak poflakovala. Byli dva a nikam nespěchali. Právě se zastavili před výlohou obchodního domu hlásajícího obrovskou světelnou cedulí, že: "Dříve než za celou hodinu, seženete tu vše pro celou rodinu".
To se hodí. Ten nápis probudil k životu moje mozkové centrum pro kraviny a to už šrotovalo na plný obrátky.
Zastavuji u krajnice.
Olda vystupuje a já nic nepodnikám, dokud nezmizí v Grill baru naproti. Hned po tom, co za ním zapadly dveře, couvám, otáčím to trochu do protisměru, abych vzápětí mohl elegantním obloučkem zahnout co nejkolměji na chodník před výlohu a svým autem ho celý zatarasit. Tím manévrem se mi podařilo oba překvapené policisty rozdělit tak, že každý zůstal na jedné straně auta.
"Tady nemůžete stát pane řidiči. To je chodník," říká jeden z nich, na policajta neobyčejně slušně.
"Naopak pánové, já tady musím stát!" odpovídám jim stejně slušně.
"Potřebuju koupit rakev pro manželku. Leží v kufru a přece se s ní nepovleču přes půl města pěšky."
Zabralo to. Potom že máme natvrdlou policii.
"Tak nám ten svůj kufr otevřete a dejte nám svoje doklady. Jak se tak dívám na to auto, tak až prověříme jeho technický stav, jistě vás ty fórky přejdou, že?"
Sahám pod volant na páčku otevírání kufru. Potom už se snažím s úsměvem na rtech otevřít dveře a vystoupit ven.
Jen co víko kufru vyletělo nahoru vidím v zrcátku, že oba zbledli.
Ten, co mluvil se otočil do prosklené výlohy a zvracel. Druhý jako gumový čertík odskočil od boku auta, tasil zbraň, namířil na mě a křičel
"Ani se nehni, hajzle!"
V duchu jsem se zaradoval. Olda jistě odvedl velmi dobrou práci.
"No tak, pánové, to nepoznáte ani figurínu, to je na tom naše policie tak zle?"
Jedním skokem byl u mě. Jednou rukou rozrazil dveře a druhou mě za vlasy vyrval z auta a dosmýkal ke kufru.
"Tak tohle že je figurína, zmetku?" řval a mě se udělalo taky zle.
Přes slzy, co mi vyhrkly do očí bolestí jsem měl sice pohled trochu rozmazaný, ale přesto jsem zcela zřetelně viděl na červenohnědý kašovitý hmotě Květinu uříznutou hlavu. Okamžitě jsem se přidal k tomu prvnímu policajtovi a zvracel, zbraň nezbraň.
Nevnímal jsem ani, že se ten první policajt dal dohromady a oba mě mlátili hlava nehlava. Bylo mi to úplně jedno.
Všechno před očima se mi slilo v jedno. Nevnímám ani čas, ani nic, co se kolem mě děje.
Poprvé na mě celej ten obrovskej šok dolehl po pěti hodinách ve vyšetřovací vazbě.
Když se mi podařilo toho šoku zbavit, zjistil jsem, že mám dost času i klidu k tomu, abych si dal dohromady jedna a jedna ve všem co se stalo.
Proto tak chvátal. Věděl, že mu budu věřit a když bude hrát na nedostatek času, ani mě nenapadne podívat se do kufru. Někdo mu asi donesl, co se děje doma, když tahá přesčasy aby vydělal na dovolenou v teplejch krajích.
Sedím ve vazební cele už něco přes dva měsíce a pomalu mi přestává vadit samota.
Pořád mě otravuje akorát advokát, kterýho mi stát přidělil. Snažím se mu vysvětlit, že ho nechci a nepotřebuju. Snažím se mu říct, že svoji gáži dostane tak jako tak a že nejlepší bude, když přelíčení jenom tak prosedí a bude proboha zticha. Nechápe, že ať soud rozhodne jakkoli, nebudu se odvolávat. Je to možná hrozný, ale vím, že trest smrti byl zrušenej, a tak můžu dostat "maximálně" doživotí. Ne, že bych byl tak nenáročnej, ale po prvním jednání, kde byl Olda coby hlavní svědek zjišťuji, že to měl opravdu dobře připravený.
Musel o nás dvou vědět asi pěkně dlouho. Jeho odpovědi byly samý lži, ale maximálně neprůstřelný. Pokud to půjde dobře - a já fakt problémy dělat nebudu, tak mě zítra konečně převezou do normální věznice.
|
|
|
