Prázdné město
Ještě včera jsem tu seděla s tebou. Snažil ses mě uklidnit a vysvětlit mi, že lidé se tak nechovají schválně, že to myslí dobře. Vůbec tě ale nezajímalo, jak se cítím, chtěl si už jen odejít. Nervózně ses rozhlížel po mém pokoji a snažil se pochopit, proč mám na stole svíčku bez knotu. Mé vysvětlení, že se mi líbí, jak je zbytečná, u tebe vyvolalo jen rozpačitý úsměv. Pak už ses mi jen rychle omluvil, položil na stůl pomeranč a odešel. Po tvém odchodu jsem seděla na posteli s krabičkou sirek a vztekle jsem každé ulamovala hlavičku, aby také ztratila smysl. Po tvářích mi stékaly horké slzy, po kterých mi zůstanou jizvy. Přála jsem si, abyste všichni zmizeli, aby na světě, nebo alespoň v tomto městě, nebyl jediný člověk.
Teď mě probudil studený pot, možná náhrada za ranní rosu. Něco se změnilo, všude je klid, jakoby celé město ztichlo. Ležím na zemi obklopená rozlámanými sirkami s pomerančem místo polštáře. Kolem mě jsou jen tři vysoké betonové zdi, které by snad měly vytvářet dojem mého pokoje. Čtvrtá stěna a strop chybí. Všechno je holé a prázdné. A to ticho! Vycházím chybějící stěnou na betonovou ulici, která je z obou stran lemována stejnými zdmi poskládanými do jednoho velkého šedého bludiště. Všude je ticho, lidé zmizeli. Jsem sama, konečně. Směji se. Jsem spokojená. „Víš, je to krásné. Konečně jste pryč. A není pravda, že nemůžu být sama, jak si říkal. Mně je dobře, slyšíš?“ křičím a směji se zároveň. Loupu si pomeranč a ten zvuk se odráží od stěn a snaží se dohonit můj předchozí křik, který už stihl zabočit do další ulice. Vydávám se opačným směrem než můj hlas a brzy přicházím na rozcestí s ukazatelem vlevo – Suchá ulice s jednou louží, vpravo – Suchá ulice s jednou vyschlou louží.
Zabočuji doleva a najednou cítím na tváři studený a štiplavý vítr. Všude kolem cesty jsou suché ztrouchnivělé stromy zohýbané pod těžkými náklady, které jakoby nesly na každé větvi. Vítr mi vhání slzy do očí a mezi zuby drtím přivátá zrnka písku. Vítr začíná zesilovat a nutí staré stromy, aby se mi klaněly. Přicházím k louži. Vidím v ní procházet lidi, někteří jen prochází, někteří se po mně ohlédnou, jiní dokonce natahují ruce, jakoby se topili a pak se objevíš ty. Mlčky na mě koukáš a podáváš mi sirku. Nepřítomně si ji vezmu a ty se usměješ. Ten úsměv mě přinutí sirku rozlámat a na hladině kaluže se okamžitě objeví jiný obraz. Je tam místnost s šedivými stěnami a já, schoulená v rohu, bez tváře. Vyděšeně dupu do kaluže, otáčím se a utíkám pryč z této ulice.
Zpomaluji až v Suché ulici s jednou vyschlou louží. Jsem unavená, strachy si rozkousávám rty a jen matně si uvědomuji, že jsem bosa a rozpálený beton se mi zahryzává do nohou. Všude kolem jsou opět šedé zdi, samá šeď. V hlavě mi duní ticho a samota mísící se se vzpomínkami na tvá slova: „Ty bez lidí nemůžeš být, živíš se jimi.“ Nacházím šedý střep. Pohrávám si s ním. „ Nemůžeš být sama.“ Odbočuji do Mokré ulice s řadou louží. „Prázdno nezvládneš.“ Prší. Sladké dešťové kapky se mísí se slanými korálky z mých očí. Usedám na zem k jedné zdi a poslouchám tvé: „Potřebuješ lidi.“ Střep se jemně zarývá do kůže a vypouští ven rudou lávu, která jakoby čekala na tento dětinský impuls. Měl si pravdu. Toto město, plné šedi, prázdnoty a ozvěn schovaných za každým rohem, není pro mě.
|