|
| |
 |
|  |
MALÝ MIKULÁŠ SKÁCEL SE DO BLÁTA
Možná, že to vypadá, že jsem se dočista pomátl, že dnes tu nebudeme pitvat schizofrenického básníka Blatného, ale pouhého schizofrenika Kratochvíla, ale nenechte se mýlit. V této říkance totiž nejde o mé zmatení smyslů, ale říkanka skrývá tři nejvýraznější brněnské bardy.
Tedy:
Malým Mikulášem je míněn Oldřich Mikulášek.
Slovesem skácel je míněn samozřejmě Jan Skácel
A pod blátem není skrytý nikdo jiný než dnes uvažovaný Ivan Blatný.
Blatného poezie je od svého počátku až po svůj fyzický skon, poezii subtilní a melancholickou. V žádné z Blatného básní se neumírá takzvaně v přímém přenosu, nikde není zachyceno krvácení v naturalistickém obraze a žádná báseň není sladká ani zcela hořká.
Smrt je v básních nějak utajena, krvácení v naturalistickém obraze je skryto v symbolu růže, jiskry nebo vína a asi jako jediný básník vám Blatný nenaleje víno sladké ani muškátově hořké, ale kopřivově palčivé a to nejlíp v prázdném promrzlém pokoji.
V mnoha básních se objevuje voda, voda v různých skupenstvích a podobách. Toto je pro mne jednoznačným znakem poety melancholika, který utíká od lidí do své vnitřní samoty a hledá tam neposkvrněná místa, kde by mohl usednout a uvažovat.
Hříčkou osudu také je, že Blatný od svého početí až po svůj skon nese na čele cejch rozdrásaného melancholika odsouzeného na doživotí. Roli hledajícího a věčně o sobě pochybujícího si Blatný nevybral, ale byla mu dána jako mouřenínovi barva kůže.
Krátké záblesky naděje a jakési radosti jsou vtělené v odlesk slunce a měsíce nebo kovovost zlata a stříbra. Samota a jistojistě a bez nadsázky i bázeň až obrovský strach z lidí je znásoben větším odstupem, než bychom od básníků typu Blatného očekávali.
Sbírce Tento večer předcházely ještě sbírky Paní Jitřenka z roku 1940 a Melancholické procházky z roku 1941. O Melancholických procházkách bude ještě řeč.
Sbírka Tento večer vyšla v roce 1945 a už tady můžeme v básních šestadvacetiletého autora vyčíst jeho pozdější osud. Se vší vážností rozehrává struny své melancholie a současně s tím maluje mlhavý obraz hřbitova s hrobníkem, dechovkou a pohřbem muže s rakovinou plic nebo rozdrásaný obraz vlastního zoufalství, které je obezděno cizím pokojem v básni Báseň v cizím bytě.
Skladbu, která je jeho nejostřejším portrétem ale nenajdeme ani v Tomto večeru ani Melancholických procházkách, ale ve sbírce Pomocná škola Bixley. Chronicky známá báseň má v názvu svou dobu vzniku- 27. prosince 1979 a jmenuje se:
Desátá báseň 27. prosince 79. A jak se v ní Blatný vykresluje?
Nuže:
Prádlo s vylisovanou levandulí,
Ivan je smuten, Ivan hulí …
Kouřím, jsem v smutném Hulíně,
Chtěl bych mít Jenny na klíně.
Stylizované smrky rostou.
Dnes desátou a velmi prostou.
Jak už bylo dříve řečeno, narodil se s „ocejchovaným čelem“, které všem jeho osudovým láskám stovky kilometrů dopředu říkalo: „ Ten není pro tebe, ten má blízko do blázince.“
Otázkou pro mne zůstává, jestli své M(m)elancholické procházky absolvoval se svými nenaplněnými láskami. Všem čtenářům bez rozdílu mohou být blízké pocity, které provází i autora. Jiné je to ale s brněnským místopisem, jenž asi všichni neznají. Tím, že Blatný nedává básním v této sbírce jména, navozuje dojem poetických postřehů z míst jeho srdci blízkých, ale stále aspoň v některém momentu zamlžených až zatmělých, čímž čtenáři dává prostor pro jejich detailnější vypátrání a poznání.
Se zajímavým grafickým zpracováním, které Blatný užívá, jsem se setkal zatím jen u Skácela. Toto zpracování je kuriózní tím, že v jednom řádku jsou dvě samostatné věty psané na začátku velkým písmenem, ale nejsou rozdělené tečkou. Jiní básníci by asi psali tyto věty pod sebe do sloupce. Ne tak Blatný se Skácelem.
Největší Blatného přítel byl Jiří Orten a Ortenův vliv je v Blatného poetice pozorovatelný zvláště v Melancholických procházkách. O Ortenovi a Blatném se traduje, že v roce 1939 osnovali společnou sebevraždu. Sám Blatný to v roce 1978 svému bratranci popřel. Orten byl tři roky na to, tedy v roce 1942 usmrcen německou sanitkou, jen pár dní před transportem do koncentračního tábora.
Zcela právem byl osud I.B. vzpomenut v rubrice Lidových novin Legendy 20. století. Ivan Blatný nebyl záhadný jen svým životem, ale i svou smrtí. V roce 1948, několik měsíců po své emigraci a hospitalizaci na psychiatrickém oddělení v Londýně, byl v Československu „pohřben zaživa.“ Smrt Ivana Blatného ale definitivně pohladila 5. srpna 1990, 45 minut po půlnoci.
|
|
|
