Z paniky
utíkám, mizím
s láskou v patách, co sápe se mi na záda.
Možná se jí bojím
snad neumím být šťastná
a třeba si ani nezasloužím
mít ty hvězdičky v očích
klidné srdce
co tepe spokojeně celé dny.
Usmívám se s obavou
že za rohem toho vřelého předstírání
mi život zasadí další ránu.
Blaženost opouští města nedaleká
a vrací se k pramenu jistoty
a měla bych uvítat
chvíli, co mívá
nedaleko cest zářivou trasu
míjivých snů.
Rozjímá na dosah, rukama
napospas
loučení mizerných dní
co nemohly být lepší
protože pak by to bylo vše až příliš
dokonalé.
A teď civíme si tu s pusou dokořán
na mrtvá tělíčka přičinlivých včel
co za nás v naději na štěstí
vypustily duši. |