Předevčírem se to zase projevilo. No. Málo platný, já jsem prostě na starší.
Počátkem šedesátých let minulého století, v období socialistického romantismu, natočil režisér Jaromil Jireš svůj první celovečerní film s názvem Křik.
Ve dvou hlavních a v podstatě jediných výraznějších rolích zaexcelovali Josef Abrhám a Eva Límanová.
Tito mladí manželé se chystají na příchod svého prvního a neplánovaného potomka.
Opravář televizorů Slávek odveze jednoho rána svou manželku Ivanu do porodnice.
A zde, zde prosím začíná to něco jako romantično. Emočně sterilní sestry vozící ke krmení modře popsaná mimina vstupují do přímého obrazového rozporu se vzpomínkami mladé Ivanky. Její mysl se neustále toulá okolo Slávka a věcí minulých,
tudíž se tady jeden dokonale hudebně podbarvený prostřih střídá s druhým.
Nejinak si střih pohrál i se Slávkem. Ten velmi rušným způsobem hledá ve městě nějakou funkční telefoní budku. Prožívá běžný a přece trochu sváteční den, který je současným nastávajícím otcům už asi odepřen. (protože my, baby, je u těch porodů prostě CHCEME).
Co ještě dodat...
No asi, že zatímco ve své době plnil Křik víceméně únikovou a hlavně relaxační funkci, nyní nabyl hodnoty historické.
A to my, mladí, jednoduše žerem.
Teda já.
No.
|