|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Zrovna pršelo, když vešla do pokoje plného kouře a lepkavého zápachu spáleniny. Všechno kolem ní ještě lehce doutnalo a stěny byly pokryty skvrnami od vody, jak se hasiči několik hodin snažili oheň uhasit. Vnímala jenom černé ohořelé zbytky nábytku a sutin jejího milovaného domova. Procházela se vyhořelým bytem a viděla samu sebe jako běhající dítě, jak se s mámou učila vařit a jak ji v noci chodila utěšovat, když ji trápily zlé sny. Před očima se jí zatmělo, při pomyšlení, že všechno co milovala na svém domově, je nenávratně pryč. Propadla do milosrdné mdloby a chvíli byla v naprosté tmě bez času a myšlenek, než ji jakýsi cizí muž v zašpiněné uniformě vynesl v náručí ven. Potřebovala se napít. Dívala se na to a nedokázala myslet. Zatím nepřemýšlela co bude dál, kde bude spát, kde vezme čisté oblečení, kde je její máma. Ano, kde je vlastně její máma? Byla zrovna v koupelně, nebo ne? A kde je její syn? Je snad ještě ve školce? Nebo s ní byl také doma když se to stalo? Snažila si vybavit poslední okamžiky před výbuchem. Nešlo to. Nemohla seskupit ani jednu odpověď. Dívala se do ohořelých oken a snažila uklidnit srdce, které cítila ve všech místech svého bolavého těla. Začala vnímat zmatek kolem ní. Zmatení lidé. Někteří vynášejí ohořelé zbytky, jiní se snaží zjišťovat, co se vlastně stalo, záchranáři pobíhali a pokřikovali, odváželi a přiváželi. Každou chvíli na ni někdo promluvil. Zdálo se jí, že nesnesitelně křičí a když se na ně pokoušela zaostřit, obraz i zvuk se vzdaloval, jako v nepovedeném filmu. Chtěla si jenom vzpomenout. Začala křičet. Hledala. Zmateně hledala svého syna a svou mámu. Rozběhla se k bytu plnému lidí a ušpiněných hasičských uniforem. Musí syna najít za každou cenu. Nevěděla, proč se jí snažili všichni zabránit ve vstupu do bytu. Kopala, škrábala, bila kolem sebe rukama. Jedna obrovská ušpiněná a umouněná uniforma ji držela a vysvětlovala jí, že dovnitř nesmí, že hledali a nalezli. Podívala se přes jeho sevření do vchodové části bytu a viděla, jak jiné uniformy přikrývaly umazanými prostěradly dvě černá ohořelá těla. Zjistila, že je konec jejího šťastného života, nohy jí selhaly a poklekla. Velká uniforma ji objala a odnesla ven na vzduch. Byla u ní až do skončení. Pochopila, že je pozdě cokoli změnit nebo cokoli vrátit. Ptala se. Nechápala proč je k ní osud tak krutý. Přišla o milovanou maminku, přišla o svého synka. Viděla před sebou jeho radostně usměvavé veliké oči a slyšela jeho zvonivý smích. Tma.
Probudila ji hrozná bolest v břiše. Otevřela oči a zjistila, že je v nemocničním pokoji a nohy má připoutané ke spodní pelesti její bílé železné postele. Byla umytá, čistá, až na malou krvavou skvrnu v podbřišku. Snažila se posadit, ale bolest jí nedovolovala se pohnout. Trhla s sebou, když přišla mladá žena v bledě modrých šatech. Sestra se na ni pousmála a přivítala ji pohlazením. Měla tolik otázek. Sestro, kde je můj syn? Co je s mou mámou? Co tady dělám a proč krvácím? Sestra se soucitně podívala na její klín a stiskla červené tlačítko za její hlavou. Držela ji za ruku a tiše řekla, že pomoc brzy přijde. Co všechno ještě musím zažít? Proč mi nikdo neodpoví? Nechápala, proč s ní jednají jako s věcí, když ji odváželi na operační sál. Než ztratila vědomí, dívala se na ubíhající bílý strop se zářivkami nad sebou, cítila teplo v klíně, drncání postele, na které ji vezli a pouta tížící k nevydržení. Nemohla se pohnout. Probudila se až za několik dní z hlubokého bezvědomí. Ten samý pokoj. Cítila vůni jarní louky. Podívala se kolem sebe, z okna na modré nebe bez mraků a na sestru, která jí přinesla léky. Viděla známý úsměv a její teplá ruka jí sáhla na tvář. Byla příjemná a vlídná. Soucit byl pryč. Lékař přišel za okamžik a podíval se na ni. Promluvil k ní a podal jí ruku. Představil se jako primář. Mluvil dlouho a potichu. Sestra ji stále držela za ruku a dívala se chvilku na ni a chvilku na lékaře. Byla na rozpacích. Co se dověděla, ji bralo dech. Byla slabá po všem, co prožila. Maminka i syn uhořeli. Dokonce i její malé dítě, co nosila pod srdcem, opustilo její tělo. Tlaková vlna výbuchu byla příliš silná. Oči se jí zalily slanými slzami, které zvolna stékaly po tvářích až do vlasů. První uvolnění. Sestra jí tvář otírala vlhkou gázou. Bylo jí to příjemné a pocítila známou vůni její maminky, když jí v nemoci otírala čelo. Plakala dlouho a nemohla přestat. Nelítostný žal ji pohltil celou až do chvíle, kdy se v jejím pokoji objevil muž, který se jí zdál povědomý. Představil se a díval se jí stále do očí. Nevěděla proč tam je a přemítala, jestli se znají. Řekl jméno, které neznala. Z jejího pohledu pochopil, že si na nic nevzpomíná a tak jí připomněl, že je jedním z hasičů. Vynesl ji ze sutin bytu a byl to on, který ji držel před vchodem, aby neviděla tu hrůzu odehrávající se uvnitř těsně před jejím komatem. Snažila se pousmát. Podíval se jí za hlavu. Nechápala jeho slova o malé pozornosti. Pomalu otočila hlavu na stolek a uviděla svázané luční kvítí. Úsměv se jí tentokrát podařil a zhluboka natáhla vůni květin. Povídal. Stále smutně vypravoval o své rodině, o výletech, o rodičích i vánočních večerech a ona netušila proč za ní vůbec přišel. Seděl u ní několik hodin a když odcházel, políbil ji na čelo. Když odešel, přišla sestra s krásným úsměvem, vyměnila vodu ve váze, převlékla jí prádlo a upravila postel. Zeptala se na maličkosti a strčila jí teploměr do pusy. Zkontrolovala krvácení a podala léky. Zeptala se sestry, kdo byl ten muž, který ji navštívil. Sestra se jen usmála a řekla, že pozve lékaře. Pochopila, že ji čeká další nepříjemné překvapení, když o něm sestra nesmí mluvit. Lékař přišel téměř ihned a dlouze si s ní povídal. Venku už byla tma a lékař si s ní stále povídal a ji znervózňovalo, že si píše pokaždé, když nějak zareaguje. Byl to psychiatr a jeho úkolem v téhle hře, bylo povědět jí, jak se ona sama vlastně jmenuje. To jméno už slyšela, ale nevěřila, že je její. Snažila se v rychlosti vzpomenout si na své jméno, ale neměla nic, o co by se mohla opřít. Snažila si vybavit cokoli ze svého dospělého života, ale byla tam tma. Neviděla nic, než rozmazaný úsek od výbuchu plynu. Lékař jí pověděl, že za výbuch podle policie může únik plynu a zkrat. Únik plynu. Únik plynu. Na mysli jí vyvstalo, že její synek běhal po bytě a maminka si v koupelně stříhala vlasy. Křik. Slyšela v hlavě křik a smích malého chlapce. Od lékaře se dověděla i to, že na sporáku byly všechny knoflíky otočeny do vodorovné polohy a tím unikal potichu plyn. Ale kde byl tedy zkrat? A jak to, že to nebylo cítit v bytě? Doufala, že se to dozví, ale už to nikdy nezjistila. Překotné myšlenky střídaly otázky a touha vrátit čas, vybavit si celý život. Nevěděla nic. Zapomněla. Možná to tak bude lepší, ještě zapomenout na to, že měla kdy maminku a přišla o své dvě děti. Ale co otec jejích dětí? Je vůbec vdaná? Lékař stále hovořil o ztrátě paměti a o hrozném prožitku. Ano, bylo a je to hrozné. Opět slzy. Teplé slané slzy a ukrutná bolest na hrudi. Svírala se ve svém nitru a nechtěla dát svůj pláč najevo. Lékař jí pokynul. Rozplakala se a dostala to ven. Všechno řekla svým pláčem. Toužila vyzvracet všechny své obludné vzpomínky na poslední dny. Nepřála si než vrátit čas a změnit osud. Přišla temná tichá noc a překotné myšlenky se jí prožíraly celým tělem. Chtěla to zastavit, chtěla to změnit a utišit. Marně. Svíralo ji to. Milosrdný pláč ji unavil do spánku beze snů.
Probudila ji známá vůně lučních květů. Fyzická bolest pominula a zůstal jenom šrám na duši zvící ztráta. Na kraji postele seděl muž, který ji květy donesl. Choval se jinak než prve. Byl chápavější a snažil se být vtipný. Viděla však jeho skrývající slzy. Ztichl. Mlčel a bylo slyšet jen tlukot dvou srdcí ve vzájemné souhře. Pocítila v sobě něco jako lítost a čím dál víc se utvrzovala v tom, že ho zná, jen nevěděla odkud. Nemohla si vzpomenout. Dívali se jeden druhému do očí a viděla slzu, která stékala po jeho hladce oholené tváři. Rozplakal se. Sklonil hlavu na její hrudník a plakal. Pocítila lítost nad neznámým mužem a objala ho. Podíval se na ni a tiše se zeptal, zda ho již poznává. Netušila, kdo to vůbec je. Její nechápavé oči mu napověděly, že musí s pravdou ven. V tu chvíli uslyšela od svého manžela vše o své svatbě, o lásce, kterou k sobě cítili, o společných výletech a vánocích, o štěstí a radosti za posledních 7 let života. Vyprávěl i o jejich synovi, o krásném vztahu s maminkou a spoustě dalších věcí. Byla zmatená. Tohohle jsem milovala? Tohohle hasiče? Ušpiněnou uniformu? Zarazila se. Všechny myšlenky se soustředily jen na paměť. A on se bál. Její muž, ten silný urostlý hasič se bál, že si jeho milovaná žena nevzpomene a vše bude ztraceno v jedné vteřině toku života. Hleděli si do očí a ona ho chytla za ruku, políbila ji a položila si jeho dlaň na svou oslzenou tvář. Pousmála se, protože najednou měla oporu, měla někoho, kdo ji miluje a byl jediný, kdo jí na světě zůstal. Nic jiného její paměť nedovolovala. Znovu se na něj podívala a už ho neviděla jako špinavou uniformu, která ji znepřístupnila vstup do bytu, ale jako urostlého a krásného muže, který ji vyrval z náručí nesnesitelné bolesti ztráty, jako otce svých dětí, jako manžela stojícího vždy po jejím boku. Viděla ty upřímné oči, bolest i naději. Viděla dvě hluboké studny, ve kterých se ztrácela. Měla na chvilku vidění a připadlo jí, že si na kratičký okamžik vybavila cosi ze života. Viděla dětské hřiště obehnané nízkým živým plotem, spoustu dětí a radostného pokřiku. Něco hledala. Možná někoho. Slyšela volání jejího syna a podívala se za plot z křoví. Byla tam cesta a pár zaparkovaných aut. Mezi nimi vběhl do cesty její synek a těsně před ním projelo auto. Dítě spadlo hlavou na obrubník chodníku a nehýbalo se. Ve vteřině jej držela v náručí, křičela o pomoc a běžela směrem k nemocnici. Doběhla z posledních sil a její děťátko vzali ihned na operační sál. Nevěděla v té chvíli co s ním je a jak to dopadne. Tam její průnik do minulosti skončil. Svěřila se s viděním svému muži a ten jí povyprávěl, jak se to celé seběhlo a jak to vlastně skončilo. Jejich syn byl od té doby postižený. Byl dlouhou dobu v bezvědomí a vůbec nechápal co se kolem něho dělo. Začala přemýšlet, proč se to stává i tak malým dětem. Postupem času, kdy se uzdravovala a měnila její povaha, přijímala stále víc názor, že to pro jejího syna bylo vysvobození od tohoto krutého světa nevědomosti. Utěšovala se tím, že synek je už šťastný a nic mu nechybí. Nechtěla si přiznat, že se stesk a žal, který ji svírá, snaží zakrýt jakoukoli uspokojivou výmluvou. Vyhýbala se myšlenkám na zemřelé děti a maminku. Myslela jen na svého muže a na to, co ji na něm přitahuje. Po několika setkáních to pochopila. Byla to věrnost, něžnost, pozornost a láska. Miloval ji jako nikoho na světě a jediné na čem mu záleželo, byla jeho žena, potřísněná smrtí, tou nejkrutější ranou osudu. Dával najevo svou náklonnost a lásku jak jen to šlo a právě to potřebovala. Neřekl nic, co by jí mohlo ublížit nebo rozladit, vždy se odreagovala od překotných myšlenek a stesku. Párkrát se jim podařilo společně se smát.
Venku právě svítalo, když usměvavá sestřička přinesla léky a čisté prádlo. Nevšimla si očí, které sledovaly každý její pohyb. Žena ležela nehybně na své posteli a neřekla vůbec nic. Mírný úsměv na tváři mladé krásné sestry ji naplňoval vyhlídkou na trochu lepší svět. Stále přemýšlela o svém muži a přistihla se, že se jí stýská. Tolik jí už chybí, nemohla se dočkat, až opět přijde. Za okamžik přiběhla vizita a lékař řekl, že zdravotní stav se o mnoho zlepšil a bude brzy propuštěna domů. Pár podpisů do lékařských zpráv a odpoledne může jít domů. Domů. Řekl to slovo nebo neřekl? Kde má domov? Kam půjde? Co s ní bude? Manžel přišel odpoledne, jak slíbil a oba se odebrali k domovu. Cestou povídali o všem možném, zastavili se v kavárně a pak šli do parku. Nedalo jí to a tiše se zeptala se, kam půjdou, kde budou spát. Muž řekl, že zatím bydlí u jeho otce v rodinném domku na předměstí a že tam s ním půjde také, než si najdou nové bydlení. Souhlasila. Otce měl velmi hodného a rozuměli si. Jeho žena zemřela před pár lety při vážné autonehodě. Jakmile se trochu usadili, začaly jim opět dny plné přemýšlení, výčitek a depresí. Drželi při sobě vždy, i v tom nejhorším, tak měli nemalou naději, že všechno bude zas dobré. Rozebírali to všechno několik dlouhých večerů a ji najednou napadlo, že se nezmiňují o nenarozeném dítěti, které nosila pod srdcem. Byla teprve ve čtvrtém měsíci, ale pojala ji pochybnost. Věděl to nebo ne? Má to říct? Nevěděla. Byla na rozpacích, zda je rozumné to vůbec říct. Polila ji horkost a rozbušilo se jí srdce. Netušila, jestli má něco prozradit a ještě víc ublížit. Připadala si v tu chvíli hrozně sama. Společně ulehli do veliké postele a tvrdě usnuli.
Druhý den ráno se stalo něco, na co nebyli připraveni. Lékař jim poslal zprávu, ve které stálo kompletní vyjádření a sepsání zdravotního stavu. Muž ten dopis otevřel a nevěřil svým očím. Jeho žena se zrovna probudila a sledovala jeho slzami zalité oči. Podíval se na ni. Tiše se zeptal, proč mu to neřekla. Odpověď zněla strach. Plakal dlouho, až se zdálo, že nikdy nepřestane. Byl zdrcený zprávou, že nepřišel o jedno dítě, ale o dvě. Navečer se sebral a odešel. Vrátil se pozdě a žena si myslela, že seděl v některé z restaurací. Neřekl kam šel, ani kde byl. Sedl si na postel a povzdechl si. Žena k němu promluvila mírným a laskavým hlasem, políbila ho a pohladila po tváři. Hleděli si do očí a vzájemně si vyměňovali své vnitřní pocity beze slov. Objali se a setrvali tak skoro do rána.
Druhý den ráno se jí muž svěřil, kde předešlou noc byl. Vyprávěl jí, že se musel trochu projít, a tak šel tmavým městečkem, až došel k jejich vyhořelému bytu. Všechno tam bylo tmavé a ve vzduchu byl cítit smutek. Z okna ho viděl jen jeden ze sousedů a vzájemně si pokynuli. Žena si ho představila, jak stojí pod jejich okny a dívá se nahoru do bytu, jak se snaží něco vidět a přemýšlí nad životem. Jestliže je to pro ni tak strašné, jaké to může být pro něj? Slzy mu stékaly po hladkých tvářích a ona doufala, že čas poběží mnohem rychleji, než doposud. Chtěla to všechno mít už za sebou, ale také hluboko uvnitř věděla, že se toho nikdy nezbaví. Nemůže přestat milovat své děti jen proto, že jsou mrtvé! Snažila si všechno uspořádat v hlavě a trochu začít žít. Po několika nezdařených pokusech o sebevraždu ze zoufalství se jí život přece jen začal obracet k lepšímu. Neuplynul ani rok, když se svým mužem získali do svého vlastnictví rodinný domek na předměstí, který jim nechal jeho otec. Nakoupili spoustu nového nábytku a různých věcí k zútulnění jejich společného domova.
|
|
|
