JAKÉ TO JE LETĚT?

    Když jsem byla malá, vysnila jsem si svého pegase. Byl celý bílý a měl nádherná velká křídla. Skoro jsem až cítila mezi prsty hebkost jeho peří. Lezla jsem na stromy a když zafoukal vítr představovala jsem si, že sedím na svém pegasovi a vítr mi češe vlasy. Létávala jsem všude. Nad vyschlou pouští, nad deštnými pralesy, v noci nad rozsvíceným městem. Byl to úžasný pocit. Byla jsem nádherně svobodná. Stačilo jenom zavřít oči a letět.

    Teď stojím na věži kostela. Vidím řeku, jak si to spokojeně šine svým korytem… Pořád pryč… až do moře… I nad mořem jsem jako malá létala. Jaké by to asi ve skutečnosti bylo? Rozpřáhnout ruce jako křídla a prostě letět. Zkusmo jsem roztáhla ruce. Foukal jenom lehký vánek, který mi sotva pohnul rukávy. Bylo mi to líto. Pohrávala jsem si s myšlenkou, pustit k vodě tenhle svět a letět. Na křídlech větru letět vstříc tomu vábivému „neznámu“. A proč vlastně ne? Stačil by krůček! Jeden malinkatý krůček a letím. Bez pegase… Jenom já…

    Zavřela jsem oči a udělala ten malinkatý krůček. Jen těžko se popisuje lehkost, jakou jsem cítila. Nemohla jsem se nadechnout, ale nebála jsem se. Protože letím! Teď už si na náraz mého těla nevzpomínám. Moje tělo už není důležité. Zvedám se ze země a letím dál. Vidím s ptačí perspektivy celé město, kde jsem až doteď žila. Pode mnou se pohybuje spousta lidí, ale nechci zkoumat kdo je kdo. Letím!

    Ale jedna tvář mě najednou zaujme. Moje máma! A vedle ní babička. A moje nejlepší kamarádka. Moje rodina… Všechno, co jsem doteď znala. Odtrhnu od nich pohled. Nechci vidět jejich slzy a černé oblečení. Letím dál, ale už nejsem tak lehká jako dřív. Svět už není tak krásně barevný jako býval, když jsem ho pozorovala zpoza pegasovy hřívy. Něco mi jakoby ztlumilo všechny barvy i dojmy… To něco je pocit viny. Ublížila jsem tolika lidem jenom proto, abych já byla šťastná. Je tohle správné? Ten svíravý pocit mě táhne dolů. Spadnu a zůstanu ležet na studené zemi.

    Pak mě něco znova zvedne. Nějaká síla mě táhne vstříc slunci, kam se nikdy můj pegas neodvážil. Světlo by mě mělo bodat do očí, ale nebodá. Letím! Měla bych cítit žár, ale necítím. Letím! Najednou je bílo. Nevím, jestli ještě letím. Stále jsem tak nějak podivně lehká… V té bílé nicotě se najednou něco pohnulo.

    Letí to pryč a já to následuji. Bílo se rozplývá a já vidím nádhernou rozkvetlou zahradu. To něco co mě vedlo je také zářivě bílé. Tak bílé, že jsem mohla vidět jen kopyta. Můj Pegas! Pohladím ho a on jen zatřese nádherně bílou hřívou. Následuji ho mezi rozkvetlými stromy. Odněkud je slyšet dětský smích. Chci se jít podívat odkud, ale Pegas netrpělivě zahrabe kopyty. Musím ho následovat. Zavede mě k malému rybníčku. Na malé židličce někdo sedí. Jen nepatrně zvedne hlavu a kývne k židličce vedle něj. Usadím se na ni, ale očima stále sleduji toho muže, co tu jen tak v klidu sedí a rybaří.

    „Vím proč jsi to udělala,“ promluví konečně děda.

    „Zlobíš se na mě?“

    „Jak bych mohl? Jsem rád že tě zase vidím! Stýskalo se mi!“

    Vím že to není pravda. Takové pocity tady neexistují.

    „Tak si tady teď sednem a počkáme na babičku a na mámu, co ty na to?“

    A tak sedím. Občas si zaletím podívat se jestli babička s mámou už třeba nejdou. Ten pocit mě stále fascinuje. Já létám!!!