Marina a pes
Tu se objevil pes.
„Dobrý den,“ řekl.
„Dobrý den,“ zdvořile odpověděla Marina.
„Kdo jsi?“
„Já jsem Marina,“ představila se Marina.
„Já jsem pes,“ odvětil pes.
„A co si to neseš za papír?“ Zeptala se Marina zvědavě.
„To je obrázek, který ležel na chodníku u mne před boudou,“ odpověděl pes.
„Koukni, jsou na něm lidé, všichni stejní, přesto je každý jiný.“ Popisuje pes.
„A v čem jsou jiní? Připadají mi všichni stejní - hlava, vlasy, dvě ruce, dvě nohy a tělo.“
„Myslím si, že každý představuje konkrétního člověka. Máš pravdu, podle rukou, nohou, těla ani hlavy to nepoznáš. Musíš se zaměřit na vlasy.“
„Aha.“
„Vidíš, někdo je má dlouhé, někdo krátké. To odlišuje holky od kluků.“ Pravil pes.
„Ano, asi máš pravdu.“ řekla Marina.
„A proč je ta jedna holka oddělena od ostatních?“ Zajímalo Marinu.
„Ano, musím se přiznat, že tím si také nejsem zcela jist. Možná je to vůdkyně těch lidí, možná se straní kolektivu, možná mezi ně nepatří, tohle vážně nevím.“ Odpověděl pes.
„Také nevím, proč některé dívky mají mašle kolem krku.“ Přemýšlel pes nahlas.
„Možná to je označení, že se spolu kamarádí,“ navrhla Marina.
„Možná,“ souhlasil pes.
„Podívej, ta jedna holka s tou mašlí má obličej, ten ostatní nemají. Co to znamená?“ Otázala se Marina.
„Možná je to ta holka, která namalovala tenhle obrázek. Možná to celé mají být její přátelé jejíma očima.“ Řekl pes.
„A proč jsou zavřeni v tom domě?“ Chtěla vědět Marina.
„Nevím, co to je za dům, na střechu mu někdo pověsil nějaký erb s číslem, neumím číst, nevím, co to znamená.“ Nešťastně prohodil pes.
„To není číslo, je to písmeno. Písmeno gé. Gé jako…“ Rychle uvažovala Marina.
„…gé jako gymnastika. Ano, gymnastika. Jsou to lidé, kteří společně cvičí. Ten domeček je tělocvična, dívka uzavřená v rohu asi předcvičuje,“ dokončila Marina svou myšlenku.
„Máš pravdu, ti lidé vypadají, že se hýbou,“ potvrdil pes.
„A to pak i vysvětluje, proč je těch kluků tak málo.“
„Děkuji Ti, Marino, žes mi pomohla vymyslet příběh obrázku, sám bych to nezvládl.“
„Nemáš zač, pse,“ odvětila Marina. „Ráda jsem Ti pomohla, ale teď už musím jít, maminka na mě čeká s obědem.“
„Ahoj!“ Rozloučil se pes. „A někdy určitě zase přijď.“
„Ahoj!“ Rozloučila se i Marina. „Přijdu.“
22. 1. 2006 |