Byla krásná. Měla krátké černé vlasy, které si nijak neupravovala a dávala jim volnost jejich bytí. Nádherné tmavě hnědé oči, co těkaly po mých kamarádech a sem tam se, při vášnivém povídání, podívaly i na mě. Bylo zajímavé kývat hlavou na souhlas jejího vykládání a přitom myslet na něco jiného. Né na něco jiného, ale na ni. Na tu krásnou osobu, na tu krásnou duši a na to krásné spojení obého.

      Byla tak živá a energická. Popisovala, jak nedávno trávila dovolenou v Mexiku. Vyprávěla, že neměla s kým jezdit takhle do světa, že je to prý velice těžké sehnat někoho solidního na cestování. V tu chvíli se mnou velice cukalo nabídnout se, ale chyběla mi odvaha. Z úst mi akorát vyšel nějaký pitomý dotaz a ty její krásné oči s hustými řasami se na mě upřeně podívaly a vůbec neměly tušení na co já myslím.

      Přišla šenkýřka a z mé strany byly objednány dvě piva, jedno pro mě a druhé pro ni. Byla to směšně nízká cena za to, že ji tu udržím další půlhodinu a budu se smět dívat na její krásný obličej, ze kterého jasně vystupovaly lícní kosti.

      Na sobě měla obyčejné oblečení červené barvy. Bylo z pravého plátna. Trochu se v něm topila, ale i tím byla rozkošná. Pas byl svázán ručně dělanou šňůrkou, kterou ukončovaly keramické korálky s indiánskými motivy.

      Odešla na záchod.

      Nastalo ticho.

      Je sochařka. Umělec. Sama dělá sochy, ale tohle ji neživí. Renovuje staré a rozbité sochy. Teď má práci na sochách zdejšího zámku a za jeden a pul měsíce tu práci skončí a odjede domů.

      Padla na mě úzkost.

      Ona přišla ze záchodu a oznámila nám, že půjde spát, že s námi bylo příjemné posezení a tak dál.

      Odešla.

      Tak jsem se taky zvedla a šla domu.