… už tak dlouho jsi se neozval. Sedím v temném pokoji, nohy položené na hřejivém topení, pohled upřený do dálky. Daleko, nejdále co jen to jde. Dívám se přímo do svého nitra. A co tam vidím? Co jiného, než že mi moc chybíš.

   Mohla bych se stále dokola ptát: „Proč zrovna teď nejsi vedle mě? Proč mě místo hloupého topení nehřejou tvé něžné ruce? Proč jsi se do mě nedokázal zamilovat, tak jako já do tebe?“ Donekonečna bych se mohla obviňovat. Přemítat, co by bylo kdyby… Mohla bych se schoulit do postele mačkat plyšáka, kterého si mi věnoval v tanečních a v jedno kuse smáčet kapeníky potoky slz. Můžu jen tiše ležet, neslyšet útěšná slova a trápit se. Nevnímat svět okolo sebe a vidět jen to, že nejsi se mnou. Být nešťastná z toho, že nevím kde jsi. Nevím, jak se máš. Nevím s kým si, ani co děláš. Nevím jestli tě zrovna zdobí ten tvůj jedninečný úsměv, pozvedlé levé obočí a ty nevýrazné modré oči s pronikavým pohledem.

   Nikdy ses nedokázal dívat jen tak. Vždycky se na všechny díváš přímo. Je jedno jestli někoho potkáš na ulici a jen ho letmo pozdravíš, stejně na něj upřeš ty své neskutečné oči, které ho uvězní ani nebude vědět jak. Znám ten pocit… už tolikrát jsem se v nich topila, nebyla jsem pak schopná ani cokoli říct, jen jsem se třásla a přála si, aby mě nikdy nepustily z toho kouzelného zajetí!

   Ano mohla bych se trápit, že už jsem se v nich tak hrozně dlouho netopila. Tohle všechno a ještě mnohem víc bych mohla, kdyby… kdyby mě Láska k tobě něčemu důležitému nenaučila. Před pár dny jsem udělala hroznou hloupost. Napsala jsem ti něco, co tě neskutečně vyděsilo a od té doby si se neozval a mám pocit, jako by si byl na míle vzdálen. Udělala jsem něco, co se nepromíjí… napsala jsem ti, že tě mám moc ráda a ráda bych tě vídala častěji… Jistě se najde spousta lidí, kteří pohodí hlavou a řeknou: „A co je na tom?“ Co je na tom? Moc ani nevědí, jak moc.

   Znám tě už celkem dlouho, proto také stále nechápu, jak jsem to mohla udělat. Vím přeci, že přesně tahle slova tě děsí! A co je ještě horší?! Psala jsem to s tím, že jsem očekávala… ano očekávala jsem, že napíšeš, že ty mě máš taky rád a nechceš mě stratit. Při první příležitosti mě sevřeš v náručí a zatočíš se se mnou dokola…

   Jak já byla bláhová a hloupá!

   To se přeci nesmí!

   Tohle se nedělá!

   Proč jen já hloupá zapomněla?

   Láska přeci znamená milovat a neočekávat!

   Neočekávat!

   Slyšíš to? Já se pokusila milovat a očekávat současně a vše to provázel ještě strach, se kterým Láska nemůže fungovat… Teď mám na výběr jen jednu cestu a již jsem se po ní rozeběhla! Ta cesta spočívá v tom, že na tebe nebudu naléhat. Vždyť já ani sama nevím, co chci! Budu tu, ale nebudu se vnucovat, když se přiblížíš a budeš vnímavý ucítíš jen Lásku, kterou se ti snažím pomoct, ale nic, ale opravdu nic neočekávám.

   Dále si můžu představovat jaké by to bylo kdyby, ale nesmím svým představám dovolit, aby mě svazovaly a obviňovaly tebe, že je nenaplňuješ. Představy jsou přeci od toho, aby se snily, ne od plnění. Plnit se má jen to, co je Teď! Nenechám strach z minulosti a obavy z budoucnosti, aby mě bránily milovat! Budu milovat, ale neočekávat… to je ta cesta!

   Pevně věřím, že se ukáže jako správná a třeba mě ještě překvapí a dovede mě k tobě, do tvého náručí, dovede má ústa, aby se setkala s tvými v nekonečném polibku… ale ne! Zase ty představy, musím se ještě hodně snažit, abych byla schopná žít jen přítomností… ale upřímně… myslím, že to nikdy zcela nedokážu, mé představy jsou mým rájem a ráje se vzdáváme jen velmi neradi…