Před necelými třemi lety jsem byla obyčejná čtrnáctiletá holka s obyčejnými problémy. Jako ostatní mí vrstevníci jsem si připadala sama v celém světě, nikdo mě neposlouchal… a s politováním musím uznat, že největším problémem pro mě bylo kolik vážím a proč se mnou nikdo nechce jít na rande. Pak se jednoho dne všechno změnilo.

            V té době jsem chodila do 8. třídy základní školy. Byla jsem průměrná, spíše lepší žačka a svůj volný čas jsem věnovala baletu. Školní rok se chýlil ke konci a já už se nemohla dočkat baletního soustředění a toho, že mi po prázdninách konečně bude 15! Jak se dny trávené ve škole krátily, cítila jsem, u mě neobvyklou, únavu, rychlé vyčerpání… Netušila jsem, co se se mnou děje, ale raději jsem o tom moc nemluvila, nechtěla jsem rodičům nahánět strach. Vše ale dostalo rychlý spád, když jsem si domů donesla vysvědčení. Únava a malátnost mě přemohly, lehla jsem do postele a nebyla jsem skoro schopná dojít si na záchod. Z veškerého jídla mi žaludek dělal kotrmelce a z rozpraskaných úst jsem jen neslyšně vypouštěla slovo „PÍT“. Nešťastné obličeje rodičů jsem uklidňovala a prosila je ať s doktorkou počkají až po víkendu. „Když mi bude v pondělí pořád špatně, samozřejmě k ní půjdu, ale na pohotovost mě nedostanete,“ prohlašovala jsem hrdým hlasem.

            Všechno, co se tehdy o víkendu stalo se vznáší v mých vzpomínkách v mlžném oparu. Jasně si vybavuji jen to, že jsem spala, pila, spala, pila,… V pondělí mě probudilo naléhavé drnčení budíku, matně jsem si vzpomínala, že mám dojít za mamkou do práce a posléze se dohodneme zda půjdu k doktorce nebo ne. Z postele jsem vstala s velkými obtížemi, při chůzi jsem se přidržovala všeho možného, hlava se točila v příšerné rychlosti. Pohled do zrcadla mě doslova srazil na kolena. Viděla jsem vychrtlou, bledou holku s propadlými tvářemi…“ Vždyť to přeci nejsem já! Kdo se to dostal do mého zrcadla?!“ Zachvátil mě strach. Že by se se mnou přeci jenom něco dělo? Dopotácela jsem se k telefonu a vyplašené mamce sdělila, že nejsem schopná k ní přijít a ať něco udělá, že už se toho chci zbavit. Že mám strach. Měla jsem chuť brečet, ale síly mi na to nestačily. Poprvé po dlouhé době jsem tiše prosila o pomoc. Cítila jsem, že na tohle už sama nestačím. Mého těla se ujala nějaká síla, proti které jsem bezmocná…

            Pak už šlo všechno hrozně rychle. Mamka přijela se svým šéfem, ten mě odvezl k doktorce. Její smutný výraz budu jen těžko zapomínat. Tiše vzala sluchátko telefonu a rychle zavolala sanitku. Já jen vyplašeně těkala po ordinaci a hledala u ostatních odpověď na svou otázku, co se to vlastně děje… Cestu si nepamatuju, příjem v nemocnici taky ne. Hluk. Houkačky. Strach. To jsem vnímala. Ani nevím jak dlouho trvalo, než jsem se konečně probudila. Z dálky jsem slyšela bubnování kapek, pozvedla jsem ztěžklá víčka a pohlédla do uslzeného a náhle tak starostí zestárlého obličeje mamky. Taťka se držel a povzbudivě na mě pomrkával. Z kouta se na mě zvláštním smutným úsměvem, usmívala sestřenka. Bylo krásné je zase vidět, jen zvuk všech těch přístrojů kolem, mě rušil tu příjemnou chvíli. Do ticha vstoupil doktor a každým slovem měnil můj život. Bez mého vědomí přehodil výhybku a já se ocitla na koleji jménem cukrovka. Omráčená jsme kolem sebe nechala poletovat slova jako injekce, dieta, už nikdy, už navždy. Oči se mi plnily slzami vzdoru a já nebyla ochotná to přijmout. Měla jsem pocit jako bych vše stratila. „Už nic nebude jako dřív,“ opakovala jsem si dokola. Opusitila mě naděje, kterou by člověk NIKDY neměl nechat utéct!

            V nemocnici jsem strávila 3 týdny. Bylo to zbytečně moc nudných dní plných smutku a beznaděje. Proč? To bylo slovo, které si našlo útočiště v mé hlavě… Když jsem se ocitla doma, dostalo všechno alespoň trochu pozitivní nádech. I když lítostné pohledy příbuzných a známých vařily mou krev na maximum. Dalo by se říct, že jsem se v té době uzavřela do sebe. Balet jsem opustila a vymluvila se na to, že bych to nestíhala se školou a že v dobách tréninků mám pravidelné večeře… Najednou jsem měla tolik volného času, o kterém se mi ani nezdálo! Někdy ho bylo tolik, že jsem se i dobrovolně učila! Začla jsem se připravovat na zkoužky na střední školu. Četla jsem 10 knížek za týden a na všechny působila vyrovnaným dojmem. Jen mí nejbližší cítili, že něco není v pořádku. Pryč byly mé záchvaty smíchu, neustálé vtipkování. Až příliš často jsem se uzavírala do světa, který byl tolik vzdálený tomu jejich. V mém bylo všechno možné a hlavně jsem tam já vystupovala jako zdravá, „normální“ deváťačka. Tolik jsem si přála, aby se ten sen stal skutečností!

            Celá 9. třída uběhla, ani nevím jak. Velký obrat nastal až po překvapivě lehkých zkouškách na střední. Už dlouho jsme uvažovali, že si pořídíme 2. psa. Po přijímačkách jsme se vypravili k chovatelce, kterou jsme předtím asi 2x navštívili. Domů jsem jela už s buclatým štěňátkem labradora na klíně. Od té doby začalo do mého světa opět pronikat světlo. Smála jsem se nemotornosti huňatého medvídka a po dlouhé době zase cítila naději. Nástup do nové školy byl dalším  krokem tím správným směrem. Našla jsem tu několik spřízněných duší a začala jsem přetvářet život podle svého, do té doby jen vysněného, světa. Už jsem se nenechávala využívat nemocí a začla jsem užívat krás života. 

Těžko říct, co mi pomohlo nejvíc uvědomit si, že nemocí nestrácím právo na šťastný život, možná mám v cestě více překážek než ostatní, ale každá překážka je od toho, aby se zdolala. Možná tím impulsem byl můj pejsek Čoky, který vyžaduje neustálou pozornost a veselou náladu. Nebo moje zlatá dvojčátka, kamarádky, které mě neopustily když jsem se jim strácela do jiného světa, neustále mi podávaly ruce a tahaly mne ven, i přes mé protesty. Jsou tu také, jistě přínosné návtěvy u naší známé, dětské psycholožky, která mi ukázala, že je vždy naděje, často se před námi schovává, ale je tu. Také mi připomenula, že na světě je spousta lidí a každý z nich se něčím trápí, něco mu stěžuje život a on si jen musí uvědomit, že na nic není sám. Nemůžu opomenout ani neúnavnou snahu mých rodičů a bráchy, o to aby se jim vrátila zase ta stará známá, usměvavá Jituška. Pak tu jsou také mé nové spolužačky. Jedna mě naučila, že svět tvoříme svými myšlenkami a druhé dvě mě přivedly k divadlu a zpět k tanci, i když nyní ve folklorním souboru. Důležitou roli sehrál i můj doktor v diabetické poradně, který mě uklidnil, že můžu jíst vše, ale jen v menším množství, že večeře se dají posunout a mnoho dalšího… No a na závěr? Je tu nezanedbatelná náklonost k bytosti 2. pohlaví, která ač neopětovaná otevřela mé srdce, aby bylo schopné lásku dávat i přijímat. Ale to je už jiný příběh…