Jako pokaždé

Ztěžka rozlepím víčka. Ach bože, moje hlava! Včera jsem to teda pěkně přepískla a pak jsem… Kde to jsem? Tady je ale svinčík!

Když se rozhlídnu po pokoji, zjistím, že jsem v cizím bytě a když hmátnu vedle sebe do postele, narazím tam i na jeho majitele. Moje šátrání ho vzbudí.

„Jé, kotě, ty už jsi vzhůru? Včera to bylo divoký, co? Zopakujeme si to?“ chtivě na mě zamrká.

„Ne, dík!“

Z jeho dechu je cítit alkohol tak, že by se abstinent mohl opít. Ostatně, já na tom asi nebudu o moc líp. Začnu se shánět po svršcích. Silonky můžu vyhodit, nejsou zvyklý na hrubý zacházení. A já si umim představit, jak rychle byly včera dole. Kalhotky jsou pod polštářem, kterej leží za postelí. A támhle je sukně, fajn, už jenom nějakej vršek. Co jsem měla včera na sobě?

„Kde mám tričko?“

Týpek vedle už je zase v limbu, asi do práce nespěchá, pokud do nějaký vůbec chodí!

„Cože? Jaký triko?“ je zmatenej, jak lesní včela.

„To, v kterym jsem včera přišla.“

„Ale to si kočičko nechala v baru, dělal si striptýz, jen si ho nedokončila. Ale to triko sis už pak nebrala.“

Hmm, je vidět, že si toho pamatuje o hodně víc než já. Sakra, musela jsem včera pěkně vyvádět. Kde jsem to asi byla?

„Pujčim si nějaký tvoje, jo?“

Na protesty se nevzmůže, myslím, že už tvrdě spí. V předsíni najdu ještě svojí kabelku, po zkontrolování zjistim, že v ní mám i doklady. Díkybohu!

Na chodbě si přivolám výtah. Nevím, v kterym patře jsem, ale podle výhledu z okna zřejmě docela vysoko. Chvíli to trvá, takže mezitím z bytu vyjde i nějaká stařenka, která jde venčit psa. Nedůvěřivě si mě prohlídne. No jasně, taky bych na sebe koukala! Boty na podpatku, minisukně a vyplandaný triko s lesklou kabelkou.

Výtah se konečně dostaví a já o pár vteřin později s úlevou vycházím z vysokého paneláku. Fajn, a teď rychle domů. No jo, ale kudy? Já přeci nevím, kde jsem. Jsem na sídlišti, takže tady musí bejt někde autobusová zastávka.

Vida, po pětiminutovém bloudění vidím přijíždět třináctku, která jezdí kolem našeho baráku. Doběhnu ji taktak. Řidič se nejdřív rozmejšlí, jestli mě má vůbec vpustit do útrob vozidla, ale nakonec svolí, nechá si zaplatit lístek s přirážkou a vehikl se rozjede.

***

Doma na mě bliká ze záznamníku vzkaz. Chvíli přemýšlím… To počká, nejdřív se půjdu osprchovat. Voda mi udělá dobře.

Po sprše si jdu dát kafe. Do okna skočí kočka a mňouká hlady.

„Ty potvoro! Už dva dny ses tu neukázal a teď bys najednou žral, jo?“

Slituju se nad ubohým zvířetem a naleju mu mlíko a do misky dosypu granule. Kocour vlastně ani není můj. Před půl rokem se takhle ukázal v okně, povečeřel a pak se se mnou koukal na televizi. Od tý doby ke mně přichází a vlastně tu bydlí. Je to jedinej chlap, kterej se mnou vydržel půl roku (což je víc jak týden, ne?). A to se mnou bydlí.

S kofeinem v krvi si konečně pustím vzkaz, teda je jich víc.

„Broučku, prosím tě ozvi se mi. Vůbec nevím, co s tebou je. Nedala jsi o sobě vědět už víc než týden a když ti volám, máš vypnutý telefon.“

To bude tím, mami, že mám nový číslo. Ukradli mi telefon. Vlastně jsem ho vytratila někde v hospodě. Ale má pravdu, zapomněla jsem jí o tom dát vědět. No nebylo to fajn, když mi každej den nevolala, aby mě zkontrolovala?

„Agáto, doufám, že máš ty fotky! Včera jsem se ti nemohla dovolat! Jestli je nemáš, tak víš, co máš? Padáka!“

Uh! Tak to byla šéfka. Už vím, proč jsem včera byla v tom baru! A taky vím, v jakym. Měla jsem tam vyfotit jednu záletnou paničku, manželku známého politika. Vyfotila jsem je, ale kde mám foťák?!

Do háje! Je u toho týpka, teda doufám. Snad jsem ho nenechala v tom baru. A snad se nerozbil, je dost drahej a je firemní.

Páni to je hodin! Už musím jít, jinak mě Lenka vyhodí za pozdní příchody, to by bylo tenhle měsíc už po pátý.

***

V práci je frmol. Snažím se nenápadně proplížit do kanceláře. Už si myslím, že mám vyhráno, zavřu za sebou nenápadně dveře, a když se otočím, sedí tam Lenka a pobaveně se na mě usmívá.

„Co je? Hraješ si na indiána?“ Má dobrou náladu, uvidíme jak dlouho.

„Dej mi ty fotky, prosím tě, za chvíli se to musí poslat do tiskárny,“ a natahuje ke mně ruku.

„Víš, Lenko, já ty fotky udělala, ale musím si dojít pro foťák.“

„Kam?“ podívá se na mě podezíravě.

„K jednomu týpkovi, nechala jsem si ho u něj, abych ho nerozbila.“

„Agáto, jestli se s tím foťákem něco stalo, tak si to vypiješ. Víš, jak je drahej!“

S výhružkou v očích opouští mou kancelář. Ve dveřích se otočí a stanoví mi termín: „Do hodiny, rozumíš!?“

Jasně, takže se do toho doupěte podívám ještě jednou. No potěškoště.

„Agáto? Máš tu dopis. Už zase!“

Sekretářka mi položí na stůl světle žlutou obálku. Je na ní černě napsané mé jméno. Ano, už zase.

Vím, od koho dopis je, ani ho nemusím otevírat. Vlastně nevím. Dopisy mi posílá tajný ctitel. Je to milé. Vždycky mi to zvedne náladu. Když mi přišel první dopis, překvapilo mě to, myslela jsem, že si ze mě někdo z práce dělá legraci. Celý den jsem chodila po patře a zkoumala, kdo se mi směje za zády. Když mi ale dopisy chodily každý den, nebo obden po dobu už skoro tří týdnů, zvykla jsem si a dokonce se začala na ty chvíle těšit.

S třesoucíma rukama otvírám dopis (ne, že bych byla nervózní, ale mám ještě kocovinu a není mi nejlíp).

Přelítnu očima řádky a jeho obsah mě ohromí. Sedím, neschopna pohybu, asi deset minut a ze „snu“ mě vytrhne až hlas Lenky.

„Já myslela, že si chtěla jít pro ten foťák?!“

„Jo, jo. Už jdu!“

Vyskočím na nohy, vezmu tašku a pádím na autobus. Ale kterej to vlastně byl? Zaboha si nemůžu vzpomenout na číslo, kterým jsem jela. Už vím, byla to třináctka! Vesele nastoupím, usadím se a čekám. Nevím, která zastávka to byla, ale snad to poznám. Bylo to přeci sídliště. Nakonec tolik jich ve městě zase není, takže kde vystoupit zjistím záhy. S čím jsem ovšem nepočítala, je, že všechny paneláky vypadají stejně a já ani nevím, jak se ten chlap vlastně jmenoval!

Po půl hodině najdu vchod, před kterým sedí na lavičce paní důchodkyně se psem. To je ta paní, která mě potkala ráno. Chci nenápadně zapadnout do vchodu,ale ouha, je zamčeno. Baba určitě zamkla a hlídá každého, kdo by to snad po svém odchodu nebo příchodu zapomněl udělat.

„Prosím vás!“

Pes se na mě rozštěká, je to takovej ten vořech, co štěká na všechno, co se hejbe.

„Co si přejete?“ zabrejlí na mě, očividně mě nepoznává.

Povzbuzena touhle skutečností se jí zeptám, zda by mě nepustila dovnitř.

„A co byste tam slečno potřebovala?“

Je podezíravá a potřebuje nějaký drby. To znám, takovouhle paní mám v baráku taky. Je to paní domácí.

„Mám si tu vyzvednout fotoaparát u jednoho pána, ale zapomněla jsem jeho jméno.“

„A jak tedy víte, že bydlí tady?“

Ježíš, nemůže mi dát pokoj a normálně mě tam pustit? To je dneska zase den!

„Adresu jsem si zapamatovala, jméno nikoliv.“

Začínám bejt jízlivá, ale musím se krotit, jinak se na mě vykašle.

„No dobrá, však já si počkám, než zase půjdete.“

Cože? No to je vrchol! Jako bych sem šla krást nebo co. Vsadím se, že tu sedí už od těch šesti a ještě se odtud nehla, aby jí náhodou něco neuniklo.

Počkat, právě mě něco napadlo, mohla by mi bejt užitečná.

„Prosím vás,madam, jak se vlastně jmenujete?“

„Já? Jeřábková! Proč vás to proboha zajímá?“

„Děkuju, na shledanou!“ očividně jsem ji rozhodila.

Na schránkách je u jména napsané i patro a tahle paní přeci sídlí ve stejném jako se nachází můj foťák!

Po strastiplný cestě zazvonim u kýžených dveří, čekám a nic. To snad ne! Ten chlap nevypadal, že by chodil do nějaký práce, tak kde se courá! Jsem nahraná. Můžu tady čekat, než se vrátí, ale to může taky trvat hodiny a já musím bejt za dvacet minut zpátky.

Mrknu na štítek u zvonku, abych zjistila jeho jméno. Hlídačka bude mít určitě přehled, kde se pan Stránský nachází a kdy se vrátí.

Ha, už mě netrpělivě vyhlíží!

„Tak co, slečinko, jak jste dopadla?“

„Pan Stránský není doma, nevíte náhodou, kde by mohl být?“

„Ale pan Stránský odjíždí každý pátek dopoledne pryč a vrací se až v neděli! To jste se museli minout, odjel před chvílí.“

„Hmm, tak vám pěkně děkuju.“

Tak a mám to, jsem bez materiálu i bez aparátu. Určitě ho po cestě někomu prodá a vydělá si na víkend. Jsem já to ale smolař!

Nezbývá, než se vrátit do kanceláře. A sbalit si věci…

***

„Agáto, volala ti máma!“ vyhrkne na mě sekretářka hned mezi dveřmi, čímž na mě upoutá pozornost všech přítomných.

Skoro se červenám, nesnáším přehnanou pozornost. Jo? A kdo že to dělal včera ten striptýz?!

No nic, měla bych jí už konečně zavolat.

„Ahoj, mami! Jak se máš? Já ti nedala svý nový číslo na mobil, viď? Pošlu ti ho.“

„Ahoj, beruško, to jsem ráda, že voláš! Tatínkovi se zas přitížilo, mám takovej divnej pocit, že už tu s námi dlouho nebude. Měla by ses na nás přijít podívat.“

„Ale, mami! To říkáš vždycky! Akorát mě strašíš, mám teď svých problémů dost. Jednou se stavim, ale teď mám frmol v práci.“

„A, Agáto, kdy už si najdeš nějakého partnera a co děti? Víš, jakou radost bys  nám udělala s vnoučátky? Už nejsme nejmladší a…“

„Mami! Prosím tě, nech toho! Děláš si srandu? Jsem v práci nebudu probírat takovýhle věci! Dej mi s tím pokoj. Je to můj život a já na děti teď opravdu nemám ani pomyšlení!“

„A kdy? Holčičko, vždyť už ti je skoro třicet!“

„Musím pracovat, mami. Měj se!“

S úlevou položím sluchátko.

„Předpokládám, že to byl pracovní rozhovor a že ty fotky už mám na stole!“

„Ahoj, Lenko!“

Můj přihlouplej úsměv jí utvrdí v tom, že fotky nemám a telefonát opravdu pracovní nebyl.

„Takže si sbal věci. Máme na skladě spoustu lepších fotografů, než jsi ty. A ti budou do práce aspoň chodit v čas! V pondělí si přijď pro výplatu, abys měla z čeho zaplatit ten foťák.“

„Ale Lenko! Já… Dej mi ještě šanci.“

Odpovědí mi je rázné prásknutí dveřmi. V tom je zase Lenka mistr, to se musí nechat. Udělá to vždycky efektně a v pravou chvíli. Tohle byla taková důrazná tečka za mojí výpovědí.

A má pravdu, vážně je tu tucet lepších a spolehlivějších lidí než jsem já. Vím to, jen se to snažím maskovat. Až do týhle chvíle úspěšně.

Vezmu papírovou krabici od počítače a naskládám do ní, pardon, vysypu do ní obsah svých šuplíků. Nic důležitýho. Samý papíry.

Jsem brzy hotová. Rozloučím se s ostatními, ani je to moc nepřekvapí (pche!) a odcházím. Na ulici se rozhlídnu. Co dál? Vytáhnu mobil, abych se podívala, kolik je hodin. Budou dvě. Když už mám ten mobil v ruce, zavolám mámě.

„Mami? To jsem zase já. Právě mě vyhodili z práce.“

Proč to dělám? Už tak mám mizernej den, tak proč jí to vykládám? Akorát mi to bude vyčítat. Nepotřebuju přeci ještě poslouchat její já-jsem-ti-to-říkala.

„Ale, broučku, jak se to stalo?“

„Mami, můžeš mi, prosím tě, přestat říkat broučku? Prostě mě už nepotřebujou.“

„Ach, to je mi líto. Víš co? Přijď k nám na večeři, udělám něco dobrého, co máš ráda a uděláme si hezkej večer. Táta bude mít radost. Tak pa!“

„Pa, mami.“

Tak tohle mě zdrclo ještě víc, než výčitky. Opravdu jsem to nečekala. Ona mi uvaří večeři a uděláme si hezkej večer?

Mám hlad, jsem otrávená a bez práce. Zajdu si na oběd a na sklenku. Potřebuju se uklidnit.

***

V restauraci si objednám pstruha a červený víno. Chci si trochu dopřát, vždyť kdy se zase dostanu do restaurace? Od teď musím šetřit!

Zavolám číšníka,že budu platit, a když šmátrám po peněžence, nahmatám v kapse obálku. Co to je? Aha dopis!

Začtu se do něj ještě jednou. Třeba jsem ho před tím špatně pochopila.

Drahá Agáto,

Píši Ti již dlouho a ještě déle tě znám. Jistě jsi už pochopila, že mé city k Tobě jsou opravdové a hluboké. Často na Tebe myslívám a představuji si, co asi právě děláš. Zrovna včera jsem Tě potkal v baru. Je mi z toho smutno. Opravdu mě ranilo, co jsem viděl. Byla jsi tam s někým jiným a byla jsi opilá. Neměla bys tolik pít, ničí Tě to, lásko.

Víš, že pro Tebe chci to nejlepší a proto si přeji, aby se Tvůj život změnil. Vím to jistě, jsi sama a chybí ti láska. Agáto, je na čase, abych přemohl svůj ostych a sešel se s Tebou. Chci dát tvému životu nový smysl.

Miluji Tě. Vezmeš si mě?

Tvůj T.

Ne, tohle jsem nemohla pochopit špatně. Je to žádost o ruku. Krásná a romantická žádost o ruku. Nemůžu tomu uvěřit. Ale na druhou stranu se strašně stydím. On mě včera viděl! Co si musí myslet? Spustím se s úplně cizím chlapem a pak tam předvádím striptýz.

Navíc má pravdu, měla bych svůj život změnit. Vždyť, přiznejme si to upřímně, tohle nebylo poprvý, co se mi něco takovýho stalo. A já lásku opravdu postrádám, proto skončím vždycky s nějakým chlapem. Chybí mi objetí a něha. To, že nejsem schopná udržet si jakýkoliv vztah, je kvůli mé povaze. Jsem prostě příliš složitá na to, aby mě nějaký muž pochopil. Ale můj tajemný T, zdá se, toho o mně ví hodně a stejně mě miluje. I já o něm z jeho dopisů vím dost a zdá se mi sympatickej.

Všechno to na mě najednou dosedne a já se rozbrečím. Slzy mi kapou na kostru bývalého pstruha a nemůžu je zadržet. Řasenka mě pálí v očích a já si jí rozšmudlávám po celém obličeji.

„Přála jste si platit?“

 Jasně, zaplatit a rychle odsud vypadnout. Domů! Do tohohle podniku už nevkročím, naprosto jsem se znemožnila. Cestou ven, protože skoro nic nevidím, vrazím do postaršího páru a paní  zanechám v bílého kožichu černej otisk svýho obličeje.

„Pardon!“

V autobuse si vzpomenu, že jsem tam nechala krabici se svejma věcma. Nedá se nic dělat, musím je oželet. Tam už se fakt nevrátím.

Najednou se mi nechce domů. Co tam? Na veřejných záchodcích se upravím a jdu se projít po náměstí. Dojdu až do odlehlé části města, ve který jsem nikdy nebyla. Je tu krásně. Vlastně město celkově příliš neznám. Sednu si pod strom a dýchám. Snažím se uvolnit. A nebrečet.

***

Padne na mě stín a když zvednu oči, uvidím muže. Usmívá se. Usměju se taky. Třeba je to můj tajemný T. Často se rozhlížím kolem sebe, jestli ho náhodou někde nepotkám.

„Dobrý den, slečno! Můžu si přisednout?“

„No jistě, proč ne?“

„Nebo víte co? Co byste řekla pozvání na skleničku?“

„Je moc krásně na to, abychom zalezli někam do hospody, nemyslíte?“ namítnu.

„Můžeme jít na zahrádku, jedna je tu nedaleko a je docela romantická.“

Co na tohle říct, to se ani nedá odmítnout. Nesnáším samotu a dnes jsem byla sama až příliš dlouho. Podám mu ruku, aby mi pomohl vstát a nechám se odvíst do tý krásní zahradní restaurace.

Svítí sluníčko a já už po pár sklenkách vína cítím, že jsem opilá. Čas najednou utíká strašně rychle. V kapse mi zazvoní mobil. Podívám se, kdo že to volá. Máma.

„Kolik je hodin?“ zeptám se a snažím se zřetelně artikulovat. Mám těžkej jazyk.

„Osm hodin. Spěcháte, Agátko?“

Odmítnu hovor.

„Ne, ale je mi zima.“

„Tak to bych vás mohl pozvat k sobě domů, mám tam krásně teploučko.“

Nastaví mi rámě a odvádí mě směrem k jeho teplému domovu. Představuju si, jak mamka s taťkou sedí u prostřenýho stolu a těší se na mě. Ale já nepřijdu.

V krbu praská dřevo a mně je moc příjemně. Tohle není žádnej špinavej panelákovej byt. Tahle vilka je můj sen. Tady bydlet…

Ukládá mě do postele a pomalu mě svléká. Dívám se do stropu a cítím jeho dotyky.

Zítra se zase probudím v cizím bytě, s cizím chlapem. Tak jako pokaždé.