slunce jak oloupanej pomerač
na bílym ubruse promáčí světlo
skvrnama, co nejdou prát
a tiše padá sníh
do tvejch rezavejch vlasů
já jen čekám kdy sykne bolestí
až lehne do těch žhavejch uhlíků
a zemře tak samozřejmě
jak všechen náš čas v hrstích,
co jsme na poslední chvíli
stačili nabrat
a tiše padá sníh
na naše solí roztrhaný rty
co mlčej, když mluvěj oči
dva němí vojáci svejch zemí
s výložkama ze sněhu
balíme padlou lásku do svejch šál
a tiše padá sníh…