Postůjte milí básníci:
Žena totiž je složité stvoření,
tak jak ji chcete popsat básní?
Žena totiž milí básníci,
žena totiž sama je básní.
A proto poslyšte,
toto je popis ženy.
Toto je žena.
1. Vlasy ženy
Vlasy ženy, to je to, co se Vám
první rozprostře v dlaních,
milí básníci.
Lehounké hrající si vlnky zurčivého potůčku,
vodopád tisíce pramínků živé a mrtvé vody,
tisíce barev duhy,
tisíce vůní, mají vlasy ženy,
když prsty před zrcadlem
si hrají s jejich lehkostí,
když ústa polibkem zkoumají,
jestli také chutnají tisíckrát,
a že na to nepřijdou,
tak s tím nikdy nepřestanou.
Tak to jsou vlasy ženy, milí básníci,
fontány hrajících si provázků deště,
před kterým básník neutíká.
2. Oči ženy
Oči ženy, to je to, co ukradne Vám sen,
milí básníci.
To jsou ty nejčistší studánky
v prostřed hlubokého lesa,
u kterých pod noční oblohou
za svitu měsíce tančí víly.
Oči ženy, moji milí,
to je to, před čím není úniku,
když roztomile provinile
zpod slunečníku řas na básníka
něžně pohlédnou.
To pro oči ženy
je tak snadné být básníkem,
protože ne Vy, ale ty oči
vám vloží do úst verše.
3. Ústa ženy
V plamenech rtů ženy
v těch příliš rychle shoříš,
a tak si dávejte pozor básníci.
Ústa ženy mají barvu a tvar srdce,
to pro ně a díky jim
mají básníci křídla,
chtějí, jak motýli putující za květinou,
jim být stále na blízku,
aby jim neunikl ani jediný polibek,
který se zrodí z každého doteku
chtivého pohledu závidějícímu slunci,
když na ústech ženy tisíce plamínků rozkoše zapálí.
Věř, že jsou to ústa ženy,
která jsou tou věčnou múzou,
múzou básníkovou.
4. Ruce ženy
Ruce ženy, to je zázrak sám.
S hebkostí právě rozkvetlého mechu,
s lehkostí vážky nad leknínem,
jsou nejsladším poselstvím touhy,
když se jen tak rozpustile zapomenou na rtech,
ze kterých seberou jen jeden malý polibek,
který po větru pošlou,
aby pohladil a uzdravil srdce básníků.
Tak to jsou ruce ženy, milí básníci,
to nejjemnější tajemství
láskyplného doteku
té nejdivočejší múzy.
5. Nohy ženy
Nohy ženy, moji milí,
to je inspirace sama,
co krok to verš, co verš,
to symfonie dychtivých pohledů
spalujícího žáru procházející se
oživlé krásy.
Malíř nemá dost barev na paletě,
když dvě bosé nohy
s lehkostí poletujícího babího léta
sbírají korálky rosy,
které si jak šňůry perel rozvěsí kolem kotníků.
Chci být v tom zástupu básníků,
kterým se tenhle obraz probouzejícího se rána
nesmazatelně vryl do snů
a zlatým písmem zůstane navždy zapsán
v nejkrásnějších prožitcích věčné inspirace,
kterou by ani básník nepojmenoval lépe než:
Nohy ženy.
6. Tělo ženy
Tělo ženy je ten nejdokonalejší hudební nástroj,
je smyčcový kvartet,
který hraje ty ďábelsky krásné melodie
i bez pohlazení smyčce.
Tělo ženy je klavír,
jen klapky na něm nespočítáš.
Miliony kladívek něžně laskajících se strunami
pevně upnutých v rámu.
Tělo ženy je kytara bez strun,
to aby básníci bříšky svých prstů
mohli na ušlechtilém dřevu melodii vykouzlit
a určit tak rytmus svého nepravidelně rozbušeného srdce,
které v předtuše přicházejícího zázraku slastí
se chystá na svou smrt,
aby pak při vzkříšení
se proměnilo v tympány bouřlivě vítající ráno.
7. Srdce ženy
Srdce ženy je oheň,
je vichřice, je sopkou, je vulkánem,
je deštěm a je povodní,
do které nezkušení básníci vstoupí,
dobrovolně se chtěje nechat utopit.
Srdce je rozkvetlá zahrada těsně před sklizní,
kdy ke všemu chceš přivonět,
protože všechno tě láká
svou omamně nekonečnou
a neodolatelnou vůní,
ale nemůžeš ochutnat,
protože plody ještě nedozrály.
Srdce ženy je plamenomet očekávání
spalující vášně hořících básníků.
8. Duše ženy
Duše ženy je zvonkohra přání a touhy,
které jak aprílový deštník
z výšky padá do náruče básníkům.
Pohladit duši ženy milí básníci je dar,
který žena nám prostě a bezprostředně dává.
To pro tu jednu opojnou chvíli pohlazení
se z básníků rytíři stávají
a ne slovy ale mečem jdou se bít.
To pro tu jednu opojnou
pomíjivou chvíli pohlazení
generace básníků umíraly
a když přežily,
tak o duši ženy básně psaly.
9. Vůně ženy
Jak voní žena milí básníci?
Jako ráno a lehký vánek,
co si pohrává s mlžným oparem stoupající rosy
z probouzející se rozkvetlé jarní louky.
Jako poledne prozářené sluncem,
procházející se modrou oblohou bez mráčku,
protkané miliony not
ptačí rozverné melodie,
skotačících v chladivém stínu lesa.
Vůně ženy je vůní večera
a tančících červánků a duhy,
kterou unavené slunce
vyvěsilo všem básníkům pro radost.
10. Křivky ženy
Křivky ženy to je probouzející se slunce
nad příbojem
s hořkoslanou příchutí mořských řas
blankytně průzračného moře,
kde vlnky za vlnkou se tříští
o nepřístupné skaliska
hrdě se vzdouvající k pyšnému majáku,
který tam svítí,
aby nezabloudil žádný z básníků.
Křivky ženy jsou slastným pohlazením
usychající duše.
Křivky těla ženy mají tu moc,
mají ten dar,
stát se tou nejvoňavější oázou
vprostřed rozlehlé pouště duše básníků...
11. Kouzlo ženy
Kouzlo ženy je toužebným uštknutím hada,
je bodcem štíra,
který se v sebevražedném útoku
zaklesne do vlastního těla,
aby tak vysvobodil svou duši
z žáru všudy přítomných plamenů.
Kouzlo ženy, milí básníci,
to je let volným pádem bez křídel
a bez padáku,
který se nekončí pádem na zem,
který se končí v pekle.
Tak i to je kouzlo ženy moji milí,
které vás omámí tou kouzelně nejsladší
vůní divokých orchidejí,
které svůj květ nabídnou k obdivu
nás hledajících básníků,
tak jednou dvakrát za život.
12. Láska ženy
Láska ženy je vystřelený šíp,
který prolétne tvým tělem a nic ho,
nic ho nezastaví.
Láska ženy je světýlko fosforeskující
nad propastí přítomnosti,
které básníka láká, které básníka vábí,
které básníka oslepí...
To pro to světlo
básníci nosí bílou slepeckou hůl,
protože nevidí,
protože neslyší,
a proto vráží do lidí.
Ve svých dlaních mají slepí básníci
celý svůj svět,
ve svých dlaních si slepí básníci
hýčkají tu hřejivou lásku ženy.
***
To všechno si představí básník
než řekne slovo:
Žena.
Neodcházejte moji milí básníci,
ještě jsem neskončil;
jenom mi na chvíli došla slova...