|
|
|
| |
Určitě už jste si někdy, milí čtenáři, povzdechli, jak je ten náš rodný jazyk, ta naše čeština krásná. Zažili jste si pocit, snad i hrdost nad tím, že právě vy smíte mluvit a psát touto řečí. Svou mateřštinu jste dostali v dětství od svých maminek, když vám ji vlévaly do srdcí v podobě písní, říkanek a obyčejných slov, na kterých se stavěl celý svět. Když jste dorostli do školních lavic, ony poklady literatury jste se naučili číst, dokázali správně, bezchybně zapsat myšlenku, začínali jste poznávat nová tajemství přírody, zákony a vztahy mezi nimi.
Proč o tom vlastně píši? Odpověď je snadná, abych bojovala za slovanský jazyk, k němuž patří i ten náš, tentokrát však za lužickou srbštinu. V Sasku žije minorita Lužických Srbů, v obci Chrósčicích místní lidé nyní zápasí o svou identitu, o všechno, co mají - o vlastní jazyk. Jak těžké a smutné musí být to, pokud se vaše děti nemohou učit a rozvíjet řeč, jíž mluvili vaši předci a která jediná zaručuje udržení kultury. Kolik básníků, lékařů, inženýrů a dalších lidí udržovalo tak dlouho při životě svou totožnost, své vlastenectví, svou národnost, kontinuitu, a teď by mělo být všemu konec? Jen proto, že se oficiálně neotevře třída základní školy s výukou v lužické srbštině? Škola přeci formuje společnost, toto si uvědomili všichni signatáři petice "Lužickosrbské školy je nutné zachovat", jež se stále šíří v ČR, dokud se situace v Sasku nezmění k lepšímu.
Domnívám se, že nastala ta pravá chvíle, kdy opět zazní slovanská otázka vzájemné pomoci, otázka ryze demokratická. Je potřeba, aby lužickosrbské školy v SRN dál směly vychovávat občany hrdé na svůj původ a tradici.
Děsilo by mne, kdyby následující Šaldova slova byla pravdivá!
" Uchopit nepřítele a utkat se s ním v otevřeném boji, hruď proti hrudi, je v demokracii skoro nemožné. Stále nahmatáváš slizká a kluzká, medůzovitá těla klik, která se ti vysmekají z rukou..." ("Moje pochyby o demokracii", Šaldův zápisník - ročník druhý, F.X.Šalda)
KATEŘINA FARKASOVÁ
|
|
|