Dva světy, jeden svět

Jáchym Topol – Kloktat dehet

 (Torst 2005, ilustrace – Juraj Horváth)

     Nový román Jáchyma Topola je aluze, prosekávající si cestu houštím osmašedesátého roku, psaná parodickou, skoro burleskní, ale zároveň syrovou a chladnou formou, která si ovšem nechává pootevřená zadní vrátka interpretace. Autor se naštěstí nepouští do obsáhlé a všeobjímající studie onoho konce šedesátých let, ale naopak se soustředí na koordinaci dvou světů – osobního a vnějšího, a tyto propojuje v jednom osudu sirotka Ilji.

     Topol vypráví ústy hlavního hrdiny, jazykem úsporným, srozumitelným, nespisovným i spisovným. Z Iljových slov se dovídáme to podstatné. Kde a s kým vyrůstal. To vše konzistentním a upřímným způsobem, jako součást vlastních vzpomínek.

     Ilja používá slovník korespondující s tím, co kdy zaslechl a v čem byl převychováván dobou a lidmi kolem.

„Ohně dvacátýho století se spekly, okovaná kladiva doby svištěla vzduchem a třískala do kovadlin všude kolem nás a já ve svém pelechu z hadrů na pancíři čelního tanku pochopil (…)“.

     Výrazové prostředky jsou jako sama doba. V pocitu pusté, ubíjející svou zarytou neměnností, syrové a předhozené ke konzumaci. Nenavozují ani tak dojem prázdnoty myšlenkové, ale spíše vjem určité beznaděje a marnosti. Zážitek z komunistické bezbarvé morálky.

„Vítr metl sníh, hučel, klouzal po něm. Okraje tvrdého sněhu se drolily. Vítr fičel do posledního sněhu zmrzlého v chumáčích trávy. Na domech už sníh nebyl. Sníh byl už jen někde“.

     V první části se seznámíme s příběhy katolických sester a mladších a starších chlapců z dětského domova Domova, kteří Iljův vývoj a cestu doprovázejí a jsou s ní spjatí.

     Topol postavy charakterizuje krátkými, úsečnými sděleními, prostřednictvím jejich činů a rozhodnutí. Činí tak se zvláštní a trochu škodolibou syrovou poetikou. A kvůli té bych se pozastavil nad názvem Kloktat dehet. V přeneseném významu názvu to, myslím, neznamená jen trest starého, sesterského „režimu“ v Domově, ale je to samotný symbol smutku, šedi, jednotvárného a syrového neštěstí. A tenhle život hrdinové knihy kloktají, převalují v ústech a s palčivým pocitem na jazyku polykají.

     Kalnýma očima se zažloutlým, unaveným bělmem, popisuje Topol dávnověk komunistického „češství“, který je stále stigmatem. Explicitně ho nehodnotí, jen téma povzbuzuje a je jako vích, který rozdmýchává oheň a nutí k reflexi, aniž by to bylo zjevné ihned. Vlastně samotný styl je kritikou. A jeho prostředkem je i parodie a jízlivost, například když ústy hlavního hrdiny říká.

„Nevěděl jsem, jestli se dát ke komunistům, nebo jít do légie. Napadlo mě, že s Vopičákem nejdřív potřebujeme ty necky. Teprv pak se uvidí, ke komu se dáme“.

     Topol umně proměňuje dramatičnost scén, trhavě zkracuje věty, když potřebuje děj zrychlit a posunout, když je ironický. Delší věty a souvětí jsou v částech klidnějších a jaksi dějově pomalejších, když něco očekáváme. Ty se občas jako ruce tonoucího vynoří ze záplavy šedi a jednolitosti třeba v Iljových fantaziích. Například v jeho Zemi stínů, v nejranějších vzpomínkách absorbujících zahořklost vůči rodičům a „nepřátelům z vnějšku“.

     A Ilja tyto informace z okolního světa podrobuje vlastní fantazii a chápání a krystalizuje je do osobitých podob. To ovlivňuje a formuje jeho úzké vnímání světa, jehož měřítkem je uzavřený život v dětském domově v obci Siřem.

     Mísí se v něm dva neslučitelné, binární světy – strana chladná, „vojenská“, vyděděnecká a zahořklá, která mu nebrání zabít. A strana druhá, naivní až idealistická, plná obrazotvornosti, která věří nebo doufá v existenci „nádherný země“. A v této neobvyklé vyprahlosti existují jen podivné a pochybné modly. Jako třeba vojín Fedotkin. Paradoxem doby nadto je, že tou modlou je voják, který byl sovětskými spolusoudruhy popraven.

     V závěru první části se chorobná propaganda slije v Iljově mysli jako krev a v souladu s vnějším světem oživne představa sovětského tanku a vojína Fedotkina. V určité katarzi tohoto úseku (nazvaného Domov Domov) se spojuje a splétá snová lidská situace a obecná realita Československa v létě 1968. Ilja se přidává k okupantům a vstupuje tak do druhé části (Tankové vojsko).

     Topol si provokativně pohrává s oblibou hlavního hrdiny. Čtenář už totiž poznal povahu a nelehkou minulost i přítomnost Ilji a zřejmě ho umí pochopit a porozumět mu. Avšak jak se srovná s jeho automatickým připojením se k okupantům, to zůstává otevřeno.

     A ožije-li literární postava ve chvíli, kdy k ní čtenář pocítí jakékoli emoce, zde Ilja nejen žije (ožil už dávno) ale dokonce je naprosto reálným a opravdovým. Co činí Ilju lidským je určitá snaha zapadnout, nebýt na chvíli vyděděncem, „avarem a svoločí“. Snaha být v kontaktu s kýmkoli a kdekoli. A to, že tak činí bez ohledu na následky je jakýmsi autorovým pranýřem přelétavosti a „převlékavosti“ kabátů, kdy to lze pokaždé bez patřičného studu „chytře a logicky“ omluvit.

     Ilja na své pouti o identitu postupně oprašuje svou zašlou minulost a způsob vyprávění již není tak syrový, ale skrývá tajemství a zachází se symbolem. Jeho příběh stává se legendárním, ale není bez kazů. Topol balancuje a stírá hranici tupé černobílosti. Vrcholem je závěr, kdy se zřítí letadlo s Iljou a sovětským kapitánem Jegorovem. Je to zřejmý a záměrný odkaz na hrdinovo dětství. Propojení minulého s přítomným, protože Ilja opět přežil podobný pád letadla, při kterém kdysi zemřeli jeho rodiče. Nyní se sice zřítil, ale vstal z trosek letadla doplněn o vědomí sebe sama, svého místa. O svou identitu. A došel tedy až na závěr románu.

     Přirovnáním a metaforou ke kritice cizorodého a násilného pobytu sovětských vojsk v Čechách jsou navíc mrtvá těla hrocha a žirafy v českém lese, po zkáze východoněmeckého cirkusu. Jsou v naší krajině stejně nepřirození a stejně sem nepatří.

     Kniha je přídavkem doplněna ilustracemi Juraje Horvátha, které jsou takovým komplementární partnerem samotného textu, koordinátorem mlhavého a neurčitého vzkazu –tíživé minulosti a nejisté budoucnosti. Jsou téměř deníkovými záznamy anonymního strachu.