Emily tries but misunderstands, ah ooh She often inclined to borrow somebody's dreams till tomorrow
You'll lose your mind and play Free games for may See Emily play Soon after dark Emily cries
Pink Floyd, Echoes, See Emily play
AZ. - I.
Zatracené počasí! Stěrače nestíhají. Skrze hustý déšť sotva vidím silnici. Kapky buší do kapoty auta. Signál od radia nechytám už pěknou chvílí. Připadám si jako poslední muž na staré bárce, uprostřed rozbouřeného moře. Zvuk stěračů olizující čelní sklo mi leze na nervy.
Potřeboval bych si orazit. Jezdit v noci autem je fakt blbý nápad. Ztratil jsem se.
Co bych dal za postel…
Díky bohu! Všelijakými asfaltkami se dostávám k penziónu. Přes spršku jsem zahlédl blikající neony upozorňující na „penzión Sladké sny“. Lákavé!
Dneska nevyžaduji žádné hvězdičky, jen klidný spánek. Rychle přebíhám od auta k recepci. Ženská za pultem působí křečovitě. Pořád na mě vrhá úsměvy. Mám štěstí, jeden dvojlůžák je volný. Rychle beru klíče a běžím na kutě. V zádech stále cítím pohled recepční. Otočím se a ona mi popřeje „sladké sny“.
Dneska jsem se přecenil, jen co se moje hlava dotkne polštáře, usínám.
Ten smích!
Sakra nezamknul jsem. Jdou po mně! Musím zmizet! Kudy? Jsou tady jen jedny dveře a za nimi oni!
Okno!
Skočím. Není to zase tak vysoko.
„Zlatíčko? Zlato! Vzbuď se.“ Doléhá jakoby ze dna studny.
„Co, co se děje?“
„Křičela jsi ze spaní, Karlo.“ Přibližuje se mužský hlas.
„Zdála se mi hrozná noční můra. Jako chlap jsem hledala nocleh v dešti. Našla jsem neony ozářený penzion. Lehla jsem si, a když jsem se probrala, někdo po mě šel. Neměla jsem kudy utéct, tak jsem rozbila okno a vyskočila z něj. Spadla jsem rovnou na dřevěný sloupek od plotu a pomalu umírala.“
„Jsi celá zpocená! Muselo to být fakt děsné.“
„Jako by to ani nebyl můj sen. Nemohla jsem nic ovlivnit. Kde to ležíme miláčku?“
„Nevíš? Jeli jsme na houby a les jich je tady plný. Rozhodli jsme se zdejší listnáč ještě chvilku plenit, proto jsme si našli pension. Název bude asi trochu zavádějící – penzión Sladké sny.“
BY.
Ano. Prudké stoupání a pak ostrá zatáčka do leva. Ach, ten vzdoušek! Už se těším, až vylezu z plechu na kolečkách a moje noha se dotkne země pokryté jehličím a listím. Miluji les! Bože, jak moc!
Pěkná stavbička, líbí se mi. Krásně situovaná na kraji lesa v kopci nad městečkem. Mám to pár kroků do centra a přitom jsem obklopen přírodou. Lepší dovolenou jsem si nemohl ani vysnít! Potřebuji nabrat síly, pozdravit stromy, slyšet ptáčky a klidný, dopravním ruchem nerušený spánek. Už mě kamióny a další železo na dálnici u baráku vytáčí. O mizerných letadlech nemluvě. Za chvíli bych je začal asi sestřelovat! Proto, když jsem našel na Internetu tohle místo – penzión Sladké sny, neváhal jsem.
„Dobrý den slečno, rezervoval jsem si u vás pokoj s okny do lesa.“
„Pan Petr Puch? Vítejte! Tady se mi podepište a klíče jsou vaše.“
„A copak to je za holčičku u dveří?“
„Emily? Emily, přestaň vystrkovat na pána jazyk! Promiňte, Emily je moje dcerka. Nudí se a proto vyvádí podobné věci. Tak a tady jsou klíče. Jděte po schodech nahoru a pak doprava na konec chodby. Devítka je vaše.“
Odcházím a cítím v zádech úsměv malé Emily. Evidentně má z nových hostů radost. Ta holka celá zářila, už když mě viděla ve dveřích.
Výtečná večeře. Zdejší kuchyně mi zachutnala. Míchají veškeré možné přísady. Dal jsem si kachnu se švestkami – nic podobně delikatesního jsem doposud neochutnal.
Ostatní hosté se netvářili nadšeně. Připadali mi nevrlí a nervózní. Chudáci, využívají zdejší oázu klidu jen k přenocování. Vsadím se, že čerstvý vzduch s nimi přes noc udělá divy.
Odcházím si na pokoj lehnout.
Usínám při zvuku lehce dopadajících kapek. Vlaze se lesní rosa snáší k zemi. Listí lehounce šumí. Sladké sny.
Nade mnou se vznáší temno ve tmě. Obživlý stín. Snad. Košatý jako strom, číší z něj zlost a nenávist stoletého svědka, který se mohl jen dívat. Bez ramen, bez krku.
Sahá mi na břicho.
V hlavě slyším: „Jíst lidi je špatné.“
Bílé oči. Poutají mě. Svírají a škrtí. Celý svět se kolem mě utahuje jako obrovská smyčka. Vše se zmenšuje a zplošťuje. Ta síla! Nemá cenu bojovat. Ničí celé mé tělo. Drtí mi kosti. Vsávám se do sebe samého.
Smích. Příšerný a dětsky naivní.
První paprsek slunce. Vedle mě se zvedá krásné ženské tělo. Dívka pláče. Křičí. Dívám se jí do očí a vidím obraz mě samého. Jenom kosti obalené kůží tenkou a průsvitnou jako celofán. Snězený sám sebou.
Procitám ve své posteli. Dívám se na předsunuté křeslo. Byl to jenom sen. Musím si to pořád opakovat. První noc dosti děsivá. Asi nejsem aklimatizovaný.
Udělám si dlouhou procházku lesem a pročistím si mysl od městského ducha.
Strávil jsem celý den chůzí a naprosto vyčerpán skoro neuzvednu vidličku u večeře. Dneska si půjdu dřív lehnout.
Divné. Nepamatuji si, že bych si sedal do křesla. Vím jen, že se mi nezdálo, jak ho postavili do prostoru.
Příjemně se v něm relaxuje. Líbí se mi v něm. Ruce pěkně na opěradlech, nohy lehce nahoře a celý trošku zapadlý do měkkého polstrování.
Něco se ozývá za mnou. Nacházím tam další dveře. Když jsem odpoledne přicházel, žádné jsem neviděl. Jak jsem mohl být tak nevšímavý!
Opravdu se za nimi něco odehrává. Lehké škrabání, slyšitelný pohyb. Jistě spojují dva pokoje a takové dveře zamykají.
Pořád ke mně doléhají jakési sotva slyšitelné mrmlání. Zaposlouchám se:
„Zabiju tě, zabiju. Ha ha. Seš mrtvý. Nejdřív zatlačím oči, vytrhnu nohy z kloubů. He he. Nechám se třísnit krví z tvých tepen. Ha he. Ruce ti taky vytrhám - kost po kosti. Mrou! Bez očí budeš všechno daleko víc prožívat. Achach. Neboj se, neboj. Umřeš! Zabiju tě, ubiju. Celého tě zabiju. He he.“
Monolog vyšinutého muže přerušuje dětský smích. Baví se.
Zaregistruji ránu do dveří a tahání vlhké kůže po laku. Říkám si, že se nebudu vzrušovat. Je hluboká noc a mysl nikdy nefunguje úplně. Přesto nemám dobrý pocit. Zneklidňuje mě to. Další rána do dveří. Další. Budu to ignorovat. Dělat jako, že se nic neděje.
CX.
„Dobrý večer, přejete si?“
„Omlouvám se, v té šílené bouřce jsem zabloudil. Nemáte volný pokoj na jednu noc?“
„Máte štěstí, uvolnil se nám pokoj číslo devět.“
„Beru!“
„Tady mi to podepište pane. Výborně, pane Rousek! Po schodech nahoru a doprava až na konec chodby. Přeji vám hezký pobyt a klidný spánek.“
„Děkuji.“
Do cesty mi vběhne malé děvčátko. Havraní rozčepýřené vlásky, tmavá kukadla. Má je uplakané a tváří se smutně. Pozorně si mě prohlíží.
„Ahoj, copak že jsi smutná? Chceš bonbon?“
„Ne, nic jí nedávejte!“ křikla na mě zespoda recepční. „Emily zlobila a má sladkosti zakázané. Ona to dobře ví.“
„Jsem ráda, že jsi přijel.“ Pošeptala mi holčina a odběhla po schodech k recepční.
Pokoj vypadá celkem útulně. Prostorná postel pro dva, povlečení v hezkém černobílém vzorku. Slušná a hlavně čistá koupelna. Dojem mi ruší podivně situované křeslo. Naproti postele asi metr od zdi. Stojí v cestě.
Okny lze pozorovat déšť v tmavém lese. Stromy se ztrácejí hluboko do vlastních stínů. Nemám rád les v noci – jako by požíral sám sebe. Raději zatáhnu závěs, ať mě neruší představa zrůdných listnáčů.
Snad se mi bude spát dobře. Zaposlouchám se do rytmu deště.
Křeslo, které jsem přesunul ke zdi, se vrátilo na své původní místo. Hloupé je, že na něm sedím. Vcelku jsem se pohodlně rozvalil, i když si připadám cizí. Ruce pěkně na opěrky, nohy mírně nahoru. Zajímalo by mě, proč jsem vstal z postele a zvolil křeslo. Nechápu to. Nemůžu si vzpomenout, že bych se zvedal a přecházel. Možná jsem náměsíčný.
Za mnou cosi bouchá do dřeva. Že bych přehlédl dveře? Nějak se mi to nezdá. Nehty seškrabují omítku ze zdi nebo bůh ví co. Ten zvuk je příšerný.
Slyším i nějaké skoro neznatelné mumlání. Otočil bych se, ale nějak se mi zrovna tohle dělat nechce. Zdá se mi, že kdybych se otočil, stal by se ze mě srab. Něco jako test odvahy. Říkám si, že bych bouchání do zdi nebo čeho, měl ignorovat. V noci mysl nefunguje stoprocentně. Jsou to jen mé představy.
Rány sílí a zdá se, že si prorážejí cestu. Do hluku se vmíchává dětský smích. Zní spokojeně. Připomíná mi mé děti, když si hrají.
Slyším dech. Někdo je udýchaný a stojí za mnou. Nechci se otáčet.
Prochladlé ruce mě chytají hlavu a prsty mi zatlačují oči.
Nevidím, ale vnímám co se děje. Řval bych, ale z nějakého důvodu se mi nechce.
Cítím silný tlak na mé nohy. Po chvíli je už necítím, jen bolest.
Lámou se mi prsty. Jeden za druhým. Upadávají, jakoby je někdo bral štípačkami.
Za chvíli mě zalévá obrovské horko.
Řvu a nepřestávám.
Přichází lidé v pláštích. Stále řvu. Dávají mi kazajku.
Odvádí mě z mého pokoje pryč.
Fuj! Byl to jenom sen. Bože, ještě teď mám před očima vnitřek sanitky! Naštěstí ležím v posteli a všechno se mi jenom zdálo. I to křeslo je přisunuté ke zdi. Prožít v penziónu Sladké sny noční můru - měli by asi změnit název.
Zbytek noci jsem už prožil v klidu. Cítím se odpočatý. Klidně bych se mohl vydat na cestu. Jenomže jsem nechal zapnuté světla. Zkoušel jsem baterii dobít, ale nešlo to. Servisák si na opravu dal den. Zítra si mám pro auto zajít do města kousek pod kopcem.
Nakonec jsem rád. Můžu se uvolnit, odpočinout. Na jeden den vysadit. Už jsem volal do práce. Dali mi pracovní volno! A v penziónu to taky nevadilo. Holčička, co jsem ji včera potkal, byla opravdu ráda. Když jsem si vyřizoval prodloužení o další noc, stála opodál a usmívala se. Po chvíli ji recepční spražila pohledem a ona utekla.
Pár hodin jsem se procházel. Člověk tady dýchá úplně jiný vzduch. Nasbíral jsem dokonce pár hub.
U večeře jsem si prohlédl další hosty. Vesměs jednotlivci, co zde přečkávají jednu dvě noci. Mladší žena, tři muži a jeden starší pán. Každý u svého stolu. V rohu seděla recepční s mužem a Emily.
Dneska půjdu dřív spát.
Copak to dělám? Oblíkám se. Kalhotky, navlékám si podprsenku, pak tričko. Vsoukávám se do džínů. Kouknu se do zrcadla a vidím ženu, co jsem potkal u večeře. Svazuji si blond vlasy do culíku. Omotávám si látky přes dlaně.
Vytahuji nůž. Zkouším jestli je dostatečně ostrý. Testuji si švih do polštáře. Čepeli neklade odpor. Ostří jím prochází a trhá ho na cáry.
Znova přejedu párkrát bříškem prstu po hraně ostří. Pokládám nůž na noční stolek.
Pohupuji se na špičkách. Ruce opisují kruhy. Protahuji se. Cvičím na nohy, napínám ruce. Rozhýbávám prsty. Kývám hlavou ze strany na stranu.
Stačilo. Beru si nůž a opatrně, co nejtišeji, otevírám dveře. Nikdo mě nesmí slyšet!
Chodbou se nese jen bledé měsíční světlo na obou koncích. Jinak šero. Lehce našlápnu a přisunu druhou nohu. Už stojím za prahem. Pomalu dovírám dveře.
Co nejlehčeji se plížím po parketách. Vidím další postavy. Čtyři mužské siluety, z toho jednu starší. Všichni drží nůž stejně jako já a kradmě se blíží na konec chodby. Jdu s nimi.
Přecházíme celou chodbu až se ocitáme na jejím druhém konci. Stojíme u dveří a domlouváme se posunky.
Po chvíli se rozhodnu vyzkoušet kliku. Přehodím si zbraň do druhé ruky a zatáhnu. Mám štěstí. Dveře nejsou zavřené. Dávám si záležet, aby při otevírání nevrzly.
Bledý měsíc se odráží od číslice devět.
AZ. – II.
„Už je nemám kam dávat Karlo!“
„Zlato, v životě jsem nenasbírala tolik hub. A to jsme tenhle les neprošli ani z půlky!“
„Chceš se sem ještě vrátit? Cesta trvá přes tři hodiny.“
„Miláčku, ale řekni kolikrát tě za tvůj život potká houbařské štěstí? Musela jsem se štípnout, jestli nesním!“
„Mám nápad. Najdeme si nějaký útulný hotýlek a zítra můžeme pokračovat. Někde ti seženu kombajn.“
„Skvělý nápad! A tenhle večer…ti splním všechna přání, můj genie“
„Chci si dát k večeři pořádný kus prasete – vypadá to, že po zbytek života budu jíst houby.“
„Hmm, tady se nám bude líbit.“
„Zlatíčko, v penzionu?“
„Ano, zrovna dneska mají zabijačku.“
„To máš teda štěstí, Lásko.“
„Říkáš to hlasem militantní vegetariánky.“
„Taky jsem, Lásko.“
„A já proč jsi posedlá houbami…“
„Dobrý večer, chtěli bychom pokoj na jednu noc.“
„Jeden máme, ale bude tam trochu zima. Včera někdo rozbil okno a zatím je jen provizorně zalepené.“
„My se už nějak zahřejeme.“
„A budete i večeřet? Byla by škoda to nevyužít, manžel včera střelil divočáka.“
„V tomhle lese žijí divočáci? Zvláštní, celý den jsem si nevšimla jediné stopy po nich.“
„Ach…“, znejistila recepční.
„Nevšímejte si jí. Má oči jen pro houby, stejně by žádnou stopu nezahlédla. Já si štětináče nenechám ujít! Rezervujte mi jednu porci.“
„Skvěle, máte pokoj s číslem devět. Po schodech a doprava na konec chodby. Večeře bude v osm.“
„Jdi napřed Karlo, já skočím pro tašku.“
„Nahoře v chodbě zametalo malé děvčátko koberec. Hrozně mi připomínalo mě samou. Zeptala jsem se jí, proč pracuje.“
„Co ti na to řekla?“
„Že zlobila. Ptala jsem se, co provedla. Prý si jenom hrála.“
„Kdo ví, co to znamenalo.“
„A co, chutnalo ti milé růžovoučké prasátko ?“
„Popravdě? Moc ne. Přišlo mi, že žvýkám tuhého kohouta. Ale tak velký flák z drůbeže nemohl být.“
„To je mi líto.“
„Mohla bys mi pomoct zlepšit náladu. Vidíš to křeslo? Přisunul jsem ho víc na světlo. Nechceš předvést scénku z flashdance? Víš, že to miluji!“
„Kvůli tobě Zlato…“
Děsné. Uřvaný harant. Sám pro sebe se ptám, co ten spratek asi chce. Cosi mě zatahá zespoda za košili. Snad ten fracek. Ohlédnu se.
Z černoty, která mě obklopuje, vystupuje jakási postava. Silueta. Černá v černé. Něco mi nesedí. Obrys postrádá ramena a hlavu. Ruce volným obloukem přechází jedna v druhou. Mám pocit, že si jde pro mě. Dítě se začalo smát. Co to sakra je? Blíží se. Natahuje po mně ruce. Harant se nepřestává smát.
„Kde to ležíme miláčku?“
„Nevíš? Jeli jsme na houby a zdejší les jich je plný. Rozhodli jsme se zdejší listnáč ještě chvilku plenit, proto jsme si našli nocleh. Ten název bude asi trochu zavádějící – penzión Sladké sny.“
„Zlato co je s tebou?“
„Taky jsem měl noční můru. Jako živou, stíny lesa se nabalovaly jeden na druhý. Pomalu se zhmotňovala silueta čehosi.
„Čehosi?“
„Dvě prázdné oči uprostřed oblouku, který vyrůstal z ramen. Chápeš? Žádný krk.
Chtělo mě to něco udělat. Snažil jsem se utíkat. A pak mě napadlo skočit z okna. V uších mi zvonil pobavený dětský smích. Pořád. Stále do kola. Zalykal se.“
„Víš co?“
„Co?
„Myslím, že bychom měli zmizet. Odjet a už se nevracet. Ta holčička, ten smích. Taky jsem ho slyšela. Patří dítěti, co zametalo.“
„Zlato, to je nesmysl! Přitulíme se a spolu všechno zvládneme. Za pár hodin svítá.“
Konec.
„Emily?! Že ty sis zase hrála!“ |