Rozednívalo se a lidé se začali scházet ke studni na návsí pro vodu., když tu se z ranní mlhy vynořila silueta koně a mladé dívky. Na smrt vyčerpaná dívka odhodlaně vedla koně za uzdu dál ke zdroji vody. Černý plnokrevník už ani neřehtal, z nozder mu stoupala pára a kopyta se mu s každým krokem nebezpečně překřížila. A to se mu stalo osudným pouhých pár desítek metrů před vytouženým osvěžením. Celou svou vahou dopadl na cestu pokrytou malými kamínky a dívku strhl sebou. neměla sílu vstát ani promluvit. Ležela tam bezmocně jako dítě, které ještě neumí chodit a zcela dehydrovanou, popraskanou tvář obrátila na vycházející slunce. Poslední zbytky sil se pokusila zmobilizovat do utěšivého zašeptání jména svého hřebce - " Alexi.." Z jejích úst však nevyšlo jediné zasténání.
Kolem neštastnice se začal tvořit hlouček zvědavců. O jejích cestách do pouště ve vesnici věděl každý. Měli ji za blázna. Stáli tam a dívali se na ni. Věděli co ted potřebuje a přesto tam jen tak stáli. Jakoby snad bláznovství mělo jiné požadavky na vodu.
Konečně mezi přihlížejícími prostoupila Nolla, její přítelkyně - prosté a tiché děvče se zeleným šátkem ve vlasech a pihou na pravé tváři. Nolla k ní rychle poklekla a bez zaváhání jí půlkou džbánu skropila tvář. Oči vyžíznivělé dívky zuřivě zamžikaly nad přívalem vláhy a pak pohlédly na svého zachránce. Daria se pokusila o úsměv a s vypětím všech sil pootevřela slepené rty. Nolla přihnula džbán k jejím vyprahlým ústům a začala nalévat. Nejdřív pomalu a pak víc a víc, až se dívka rozkašlala.
To zakašlání samotné bylo dobrou známkou a tak Nolla spustila svůj potlačovaný nářek, hladíc ji ve vlasech - " Dario, ty hlupačko moje...,proč? "
" Ty víš proč ", dostalo se jí chraptivé, tiché a přece důrazné odpovědi. Ano, Nolla jako jediná věděla proč.
" Jsou to jen sny,..jen sny ty blázinku. V poušti nic není Dario. Nikdo tam nežije. Poušt a život nejdou dohromady. ", naříkala Nolla.
" Sny už jsou takové. Ukazují ti věci tak jak ve skutečnosti nejsou. Tak už se prosím probud drahá. Jsou to jen sny, ale tohle", načež přejela dívce dlaní po zpuchřelé pleti.."..tohle je skutečné ".

Uplynulo už 11 dní od jejího návratu a ona stále cítila tu čistotu a nezkalenou mysl, pramenící z blízkosti smrti, které se jí dostalo.
´Kdybych umírala častěji, asi bych byla dobrý člověk´, napadlo ji.
Nikdy předtím věci kolem sebe neviděla tak jasně. Zdálo se, že má ted dar vidět to podstatné. Uvědomovala si pokrytectví vesničanů, kteří se tváří jako, že od života nechcou nic víc než přes den pracovat na polích a večer se v kostele kát za hříchy svých předků. Tenhle rutinní život, svázaný navíc spoustou přežitých zvyklostí se nemohl líbit nikomu.
Jejím jediným majetkem byl domek po babičce, Alex a skromná zahrádka. V posledních dnech svůj domov téměř neopouštěla, snad jen jednou, když se vydala do okolí hledat vhodné kameny na vyzdobení skalky, kde odpočívala amfora s prachem milované babičky.
Intuitivně se připravovala na další cestu, možná na poslední. Neměla strach ze smrti, ted už ne!
´Smrt musí být krásná´, pomyslela si.
Pocitovala intenzivní radost ze života, až mnohdy nevěděla co s ní. Cítila se být součástí všeho živého. Naslouchala šumění trávy, sledovala jak narůstá měsíc do úplnku, obdivovala se dětem hrajícím si v písku u řeky, vdechovala vůni mechu, naslouchala dešti bubnujícímu do oken a neustále si prozpěvovala neznámé melodie, zdůrazněné zdánlivě nesourodými a smysl nedávajícími slabikami.
´Tolik krásy schované v jednoduchosti. Jak jsem mohla být tak slepá? Nesmím zapomenout, nesmím!´

" Jsi ten nejodvážnější kůn na světě Alexi. A Já ti za to moc děkuju. Tentokrát to dokážeme, uvidíš..", říkala hladíc ho po šíji. Nezařehtal, ale věděla, že je rád, že je mu nablízku. Cítila to.
Uslyšela zavrzání velkých dřevěných vrat..´Nolla, samozřejmě..´
" Nebyla jsi 11 dní v kostele Dario ", začala Nolla opatrným tónem.
" Má nejdražší Nollo, ty jež jsi jako jediná vykročila z davu se džbánem vody, víš co na tobě nejvíc obdivuju? Já ti to povím.."
" Modlíš se ke Svaté matce - Panně Marii a přitom zůstáváš sama sebou. Poslechneš si sice kázání faráře, ale nasloucháš vlastní intuici. Jsi věrná své víře a neztrácíš tak ze sebe vůbec nic...Tohle Já nedokážu ", načež sklopila oči.
" To nemusí být slabost Dario, možná je to ctnost ", řekla na ni nezvykle rozhodným hlasem a pevně jí stiskla paži. Usmáli se na sebe a paní domu nalila návštěvnici šálek medunkového čaje.
Nolla studovala tvář své přítelkyně. Snad hledala známky šílenství, pomatení mysli či nějaké jiné nemoci. Dívala se pečlivě, studovala každý její pohyb. Pak se vrátila zpět k očím - byly tak jasně hnědé - jednotlivé žilky jakoby si žily vlastním životem. Jemnější vlákna vytvářely se silnějšími nádherný duhový kontrast. Bylo to hotové umělecké dílo. Nad Dariou se vůbec vznášela aura elánu, radosti a jisté vnitřní síly. Navíc byla tak krásná.
V Bibli se to sice nepíše, ale Nolla věděla, že co je krásné, to je také pravdivé..´Ne, Daria není nemocná´
" Pověz mi něco těch snech...Co se ti zdává o tom chlapci? ", vyzvala svou hostitelku.
Nemusela ji pobízet dvakrát. Daria už dlouho nemyslela na nic jiného. Zabydlel se jí v hlavě. Pořád viděla ty jeho temné oči, opálenou tvář, výraz hluboký, zvědavý a snad i trochu výsměšný. Cítila obrovskou touhu.., vášen, alespon se dotknout toho chlapce, ucítit jeho tep, vědět, že je skutečný. Ale rozednění vždy přicházelo nekompromisně.
" To je právě to zvláštní. Mně se totiž nezdají sny o něm. Mé sny jsou zcela obyčejné. To on vchází do mých snů a pozoruje mě na okraji.
Často se mi zdává o pohřbu mé babičky. To asi proto, že si stále vyčítám jeho průběh. Měl být radostný, radostný jako sama babička. Lidé tam jen mlčky stáli v černých oblecích a dívali se jak odchází další ovečka ze stáda. Co takový bezduchý rituál vypoví o velikosti člověka, jakým má babička jistě byla? Ve svých snech si dávám šanci znovu a znovu udělat to správně. Stojím tam vepředu v zástupu všech těch lidí, rozhazuju do vzduchu plné hrsti okvětních lístků rudých růží a směju se. Lidé kolem zmateně pokukují a neví, co mají dělat. A pak uvidím Ho. Stává na rohu hřbitova u kaple a pozoruje mě. Na sobě má jen bederní roušku. Vedle něj oddaně stojí statný a hbitý leopard. Chlapec má nejdříve ve tváři vepsánu účast, empatii, takový důstojný smutek a pak, když začnu rozhazovat okvětní lístky, směje se. Vidám se za ním. Pohřeb už není důležitý. Naposledy se na mě usměje a odchází spolu se svým zvláštním společníkem. Jeho kroky jsou dlouhé, ale ty mé taky. Držím pořád stejnou vzdálenost. Dávám se do běhu. Také se s dravcem dává do běhu. Krajina se rozplývá, ztrácí...Už nevím kudy běžíme. Nad námi svítí hvězdy. Poznávám některá souhvězdí. Určitě běžíme na sever. Asi už běžíme dlouho, ale Já nejsem unavená. Nakonec se zastavím a pevně doufám, že i on se zastaví. On se však jen na okamžik otočí a jde klidně pružným krokem dál.
Před mou první výpravou do pouště se v mých snech něco změnilo. Zase jsem tam stála v zástupu lidí a rozhazovala okvětní lístky. Když jsem zpatřila toho chlapce, vzpomněla jsem si, že už jsem ho viděla několikrát. A tehdy jsem si uvědomila, že to co právě prožívám je sen. Zvláštní to pocit. V ten okamžik všichni účastníci pohřbu zmizeli. Zůstala jsem jen Já, on a leopard. Zase jsem se vydala v jeho stopách, ale tentokrát jsem svůj sen držela pevně v rukou. Věděla jsem, že sním. Poprvé jsem viděla krajinu, kterou jsme procházeli - nejdříve počínaje známým okolím vesnice a pak dál hluboko do puště. Začalo se rozednívat. Nějak moc brzy...Myslím, že to je jeho práce. Dávám se do běhu. On také. A dál to má vždy stejný průběh. Proběhneme jesknynním otvorem v obrovské do dáli se táhnoucí skalní stěně. A tehdy se začínám probouzet. Ještě stihnu zpatřit stromy, zeleň a ohniště tvořené z obrovských kamenů. A pak konec...Je ráno. A Já vím, že musím do pouště."
" Proč Dario, proč máš pocit, že musíš do pouště? "
" Protože.., ..Já nevím..", zašeptala a zvedla oči - " Vím, že to zní zvláštně. Ale je to tak. "

O 2 dny později Daria, plně naložený Alex a Nolla opouštěly vesnici. Nolla svou přítelkyni vyprovázela až na samotný okraj polí - tam, kde se hlína začíná zbarvovat do oranžova., protože pevně věřila, že Daria tentokráte najde oázu ukrytou hluboko v poušti a docela pochybovala o jejím návratu.
" Bud sbohem Dario, ty hlupačko moje. Nebudu ti říkat, že nemám strach. Nevím, co to ted nosíš v hlavě, i když jsi mi snad řekla všechno, ale měla bys jít."
" Děkuji ti Nollo, pomodli se i za mě a za babičku. Sbohem.", rozloučila se dívka, vyskočila do sedla a pobídla svého hřebce do klusu.
Děvče s šátkem ve vlasech tam stálo ještě dlouho a sledovalo malou pohybující se tečku, jak se pomalu ztrácí za horizontem, ale Daria se neotočila. Už ne. Aniž by to věděla, v krvi jí už kolovala mellyda.
Daria nikam nespěchala. Oproti poslední výpravě zdvojnásobila množství kožených vodních vaků a Alex ted nesl nezanedbatelnou váhu. Poctivě rozpočítala skromné zásoby vody pro sebe i Alexe na pitný režim tak, aby pokryl 21 dní. Její nejdelší cesta zatím trvala 13 dní.
Den za dnem probíhal v podobném rytmu. Nepocitovala žádné očekávání. Nepřemýšlela nad cílem své cesty. Jen v sobě nesla obraz těch temných a hlubokých očí, do kterých toužila pohlédnout zblízka.
´Musím najít démona mých nocí´, říkala si, když se k večeru zachumlávala do dek a chladný větřík jí čechral vlasy. Její sny ted byly obyčejné jak jen mohly být. Vracely se jí vzpomínky na dětství, na milující babičku, na Dereka - jejího psa, kterého přejel vůz.

Den 6.:
Toho večera když ležela na jedné z dek a mezi prsy jí proběhl škorpión velký jako půlka dlaně, jí něco napadlo. Vzpomněla si na jeden obrázek z Bible, na němž bylo vyobrazeno jak Eva v Edenu bere jablko ze zakázaného stromu a dopouští se tak prvotního hříchu.
´Co když měl had pravdu?´
´Co když ten hřích byl ve skutečnosti prvotním požehnáním?´
Právě tehdy poprvé zpatřila mezi prsty na rukou záblesky jasných fosforových - fialových a zelených barev. Krátce na to usnula.

Den 11.:
Byla asi hodina po poledni, když se Alex zhroutil. Daria mu postavila provizorní stínový přístřešek a obětovala pro něj celou jednodenní dávku vody, jež měla posloužit oběma. Tu bude muset později zase někde ušetřit. Hladila ho po krku a mluvila na něj konejšivě jako matka k dítěti. A přece o 2 hodiny později bez váhání strhla plachtu a Alex po chvíli vstal. Cítila kvůli tomu silné výčitky.
´Kůň není to pravé zvíře do pouště.´
Ale neviděla jinou cestu.

Den 14.:
Oranžovohnědý písek byl přes den tak rozžhavený, že nutil zvedat nohy do dalších kroků. Měla pocit, že denně vypotí mnohem více tekutin než vypije. Prožívala to jako vnitřní očistu.
Chtěla poušt nenávidět, ale vždy se pak vrátila zpět k obdivu té čistoty té neposkvrněné krajiny, jež se táhla do všech stran dunu za dunou.
Někdy, když v těch největších denních vedrech seskočila z Alexe a kráčela vedle něj, aby ho šetřila, se jí do hlavy vedraly pochybnosti nad smyslem cesty. Toho dne však byly poslední, nebot za příchodu soumraku na severu zpatřila obrovský megalitický zkamenělý strom. Průměr kmenu mohl být asi 8 metrů a celková délka kmenu - dobrých 80. Daria se začla šíleně smát. Ano, opravdu to byl smích šílence - dívky, která 14 dní sama putuje pouští za pouhým snem.
Daria znala ten strom - znala ho ze snů i ze své poslední cetsy. Dál na sever se totiž ještě nikdy nedostala.

Den 21.:
Alex umíral. Daria to cítila. Nenáviděla se jako nikdy v životě. Už nebral vodu...,ani nezařehtal. Zvláštní, jak pořád šel dál. Někdo jiný by si mohl myslet, že je v pořádku, ale na to znala svého přítele příliš dobře. Už to byl druhý den co neprojevoval ani náznak svého temperamentu a ted už nereagoval ani na seběvětší podněty.
Plakala...´ No vida a Já myslela, že v sobě už nemám žádné tekutiny.´, zasmála se v duchu sama sobě. V několika rychlých pohybech strhala všechny kožené vaky a praštila jimi do písku až se zaprášilo.
Alex ucítil své osvobození. zamával hlavou a konečně zařehtal. Stihl udělat 3 kroky než se mu podlomily přední nohy a spadl do rozpáleného písku. Tentokrát už nevstal.
Daria ho hladila po celém těle, všemožně bozkala, masírovala stehenní svaly, polévala vodou, ale nic...hřebec už se rozhodl. Dívka ho však polévala dál - mizel 1 kožený vak za druhým. Moc dobře věděla co dělá.
´Ted musím trpět Já´
Zůstal jediný kožený vak a Alex už nebyl mezi živými. Toho večera seděla dlouho do noci opřená o mrtvého koně, pozorovala hvězdy a cítila mír v srdci.
V noci se jí zdál zvláštní sen. Stála v poušti, otáčela se do všech stran a volala - " Umíš-li vcházet do mých snů, umíš-li v nich hýbat časem, pak jistě dokážeš zachránit i Dariu - hlupačku, jež zabila svého koně. Zbývá poslední vak..."

Den 23.:
Voda došla. Její pohyby ted byly pomalé a mechanické. I v ty největší denní horka šla dál. Bála se, že kdyby se natáhla do stínu pod plachtu, tak už nevstane.
Už necítila bolest když ostré kamínky projely jejími sandály až do masa. Nedokázala rozeznat rozdíl mezi spalujícím žárem dne a mrazivou pouštní nocí. podobný postup vyčerpání pozorovala i u Alexe. Byl konec. Umírala.
Přišly také halucinace. Když večer usínala, zcela zřetelně totiž slyšela jak kolem přešlapuje a vrčí nějaká šelma..., snad leopard.

--------------------------------------------------------
Té noci nebyl políž jenom leopard. Seděl tam i chlapec se zkříženýma nohama, měl slzy v očích a šeptal - " SAKAR MON SE TANQ QUIN TANQ ", stále opakujíce slova více důrazně.
´Nemůžu jí pomoct. Nemůžu.´ , přesvědčoval v duchu sám sebe.
´Dřív než pozná mellydu, musím vědět, že je ta pravá´.
--------------------------------------------------------
Probudilo ji slunce vysoko na obloze.
´Tak jsem tedy přece jen usnula.´
Spánek na pár hodin ztlumil potřebu vody. Ta se ted však ozvala o to intenzivněji. Cítila těkavou bolest v žilách na rukou. Pokusila se pohnout slepenými rty, ale to se jí povedlo teprve když si pomohla pravou rukou.
Po pár minutách se jí podařilo postavit na nohy a nemohla uvěřit svým očím, když na obzoru zpatřila jí tak známou masivmí skalní stěnu. Zdála se docela blízko, ale takové dojmy jsou často na poušti zrádné, nebot není podle čeho posoudit vzdálenost.
´To dokážu. Musím´
Daria šla bez jediného pozastavení půl dne. Několikráte upadla, na čemž bylo nejtěžší se znovu postavit. Kolem sebe už zase viděla ty nádherné duhové barvy a paradoxně navzdory absolutnímu vyčerpání měla pocit, že její oči ted vidí ostřeji než kdykoliv předtím.
Posledních 200 metrů ke skalnímu otvoru se plazila po čtyřech. Bylo snazší nést ted váhu svého těla rozloženou na všech čtyřech údech. A pak konečně, její ruka se dotkla rozžhavené skalní stěny. S posledním vypětím sil vstala a uslyšela tu nejnádhernější melodii - pár metrů hlouběji v jeskyni zurčel ze stropu malý vodní vodopád a voda odtékala dál korýtkem vedle pěšiny na druhou stranu sklaního průchodu - tam, kde se na slunci leskly velké zelené listy banánovníků. ´Taková zelen uprostřed pouště..to musí být Eden..´
Daria se dobelhala přímo pod vodopád. Jen tak tam ležela a cítila se jako v extázi, když nastavovala vyprahlá ústa chladivě osvěžující vodě. Duhové barvy ted viděla stejně jasně jako pestré skalní malby. Barvy se jí neztrácely, už to nebyly jenom záblesky. Pohybovaly se s ní. Tančily jí ve vodě před očima. Měnily odstíny s jejím osvěžením. To ona byla tou barvou. Bylo úžasné si to uvědomovat.
Když se celá osvěžila a omyla, odebrala se k tomu kamennému sloupku na druhém konci jeskyně, po kterém po celý čas ve vodě hladově pošilhávala. Na sloupku stála keramická mísa se spoustou čerstvého ovoce - byly tam granátové jablka, pomeranče, ananas, manga a spousty dalších jí neznámých druhů.
Vzala si od každého něco a když se cítila zcela osvěžená lahodnými plody, oči se jí pomalu zavřely a Daria spokojeně usnula.

Probudila se v pozdních odpoledních hodinách. Trochu sebou trhla. Nechtěla usnout. Stál tam u vstupu z pouště a pozoroval ji. Našla Ho. Hbitě a neskutečně rychle kolem ní prosvištěl leopard a zmizel někde vzadu v zahradě.
Tentokrát chlapce viděla jasně. Měl do hněda opálenou štíhlou postavu, na úzkých bocích jen bederní roušku z šedého plátna. Nebyl nijak zvlášt svalnatý, to vůbec ne, ale každý sval se na jeho tělerýsoval pružně a viditelně s každým jeho pohybem. Byl krásný. Jeho tvář byla krásná - ostrá i jemná, hrdá i pokorná.
Jeho tmavé oči v barvě přezrálých lískových oříšků se na ni dívaly tak nestydatě až z toho pocítila zašimrání v podbříšku.
Už tak magickou tvář zvýraznoval dlouhý cop černých vlasů, jenž se mu spouštěl až na lopatky, také velké stříbrné kruhy v uších a tetování z levé strany krku.
Bez jediného slova přišel až k ní, vzal ji za ruku a vedl do zahrady. Ta ji zcela okouzlila. Tolik odlišných druhů stromů, rostlin a bylin a přece zahrada působila zcela přirozeně a jeden druh se dokonale doplnoval s druhým. Během těch pár kroků Daria vdechovala vůni jeho těla..´Co to může být´, říkala si ´ Pot.. s nějakou aromatickou bylinou... ´
Dovedl ji a posadil na dokonale rovný mechový trávník a teprve tehdy s dalším zábleskem v jeho očích jí došlo co bude následovat. Nevěděla jestli vůbec může odmítnout, ale toužila po něm celým svým srdcem. Byl čas na satisfakci za to měsíce trvající utrpení.
Měl kolem sebe jiné barvy - bylo jich hodně avšak nejintenzivnější byla modrá a stříbrná.
Začal ji mlčky svlékat. Nevěděl si rady s halenkou a ona mu nepomohla. Tak ji prostě roztrhl.
´Tady ji už stejně nebude potřebovat´, napadlo ho. Odhalil tak její zralá bílá prsa. Nebyly zrovna malé. Do dlaně se mu tedy nevešly. Zaujaly ho trčící bradavky, velké jako menší maliny a tolik citlivé. Stiskl je mezi prsty a dívka zasténala.
Byl to dosud vůbec její nejerotičtější zážitek - to jak ji studoval a přitom obdivoval. A to už spala s chlapcem - jmenoval se Tom a měl stejně jako ona slabost pro psy. Když se s ní však miloval, přesnější by bylo říci pomiloval, neuměl se jí dívat do očí.
Stáhl z ní i krátké kalhoty - vyšla mu vstříc rozepnutím knoflíku. Ted tam před ním seděla nahá jak ji pán bůh stvořil a zkusila se mu dívat do očí tak, jak to uměl jen on. To jí dlouho nevydrželo, protože chlapcova bederní rouška už chvíli neplnila svůj účel. Všiml si jejího pohledu, a tak prostě rozvázal provázek a nechal roušku spadnout na zem. trochu jí vyrazil dech. Nečekala, že tam dole bude tak velký. Jeho penis byl maximálně ztopořený a měl stejně opálený odstín jako celé jeho tělo. Obdivovala ten nástroj chlapecké lásky. Vzala jej do ruky a právě v ten okamžik poprvé cítila chlapcův tep. Ted už před sebou neměli tajemství.
Chlapec ji natáhl do mechu, přičemž svůj štíhlý pas zaklínil mezi její zkrčená kolena. Začal ji hladit po celém těle - od prsou přes bříško až dolů ke stydkým pyskům. Nebyly to obyčejné doteky - byly tak jemné až na hranici postřehnutelnosti a to ji dohánělo k šílenství. Bradavky měla tvrdé jako kámen. Chtěla křičet, ale neměla na to čas.
´Bože, odpust mi..´, pomyslela si.
Pak ucítila jak dvěma prsty vniká na zakázané místo a pohybuje jimi ve známém rytmu. Byla v sedmém nebi. Ne..., byla v Edenu. Stačilo se rozhlédnout.
Vysunul své prsty pokryté sérem její vášně, vzpřímil se ve svém sedu a nasměroval svůj penis k její rozehřáté jeskynce. Podíval se jí ještě jednou do očí a věděl, že to chce. Jediným prudkým pohybem zasunul svůj úd, silný jako její ruka u zápěstí, na svaté místo. Nešetřil ji zrovna. Ale vystupoval tak jako, že to on spíš ví jak na to, aby jí neublížil.
Daria to nečekala a vykřikla jako malé dítě. Ještě nikdo v ní nikdy nebyl tak moc, tak hluboko. Myslela si, že už to víc nejde, ale pak ji rukama zvedl ze zad aniž by přerušili spojení a posadil ji na sebe do sedu se zkříženýma nohama.

A tak na jednom mechovém palouku uprostřed kouzelné zahrady v sobě seděla dívka a chlapec, pohupujíc se v jednoduchém a pomalém rytmu. Dívka podléhajíc extázi spojení, položila hlavu na chlapcovo rameno a cítila jak se jeho drsné bradavky setkávají s těmi jejími.
Stali se jedním tělem. Jejich barvy se propletly ve všech možných směrech - někde tam dole vybuchovaly ve stále nových erupcích a nahoře nad nimi vytvářely nádherné obrazce, které by těžko nějaký matematik dešifroval.
Daria zcela ztratila pojem o čase, ale když zase otevřela oči, byla už noc a měsíc ozařoval krajinu. Pořád stejný kolebávý rytmus. ´Neuvěřitelné´
´Kolik mu může být? 15? 16?´
Pak ji zase jemně spustil do mechu a začal se do ní celý propadat.
´Bože...´
Jeho cop ji šimral na prsou. Jejich vnitřní i vnější erupce sílily až nakonec explodovaly v jednom dlouhém a silném řetězci a Daria uvnitř sebe cítila proud žhavé lávy. Byla to dlouhá noc.

" Kdo jsi? ", zeptala se, když se oba snažili popadnout dech.
" Jmenuji se Serafin a jsem tím, co by vaši lidé nazvali mág nebo snad kouzelník."
" Jsem posledním z kdysi silného národa lidí, kteří porozuměli mellydě - všeprostupující energii, základní životní matrici. Jsem jen učedník. Umím pouhý zlomek toho, co uměli mí předci."
" Ale vše je zachováno a zapsáno na mnoha skalách v okolí...a Já.., My máme celý život před sebou.
Líbil se jí jeho hlas, stejně jako nach v jeho tvářích.
" Pověz mi Serafine, kdo tě učil umění milovat se s dívkou? ", zeptala se Daria s potem slepenými vlasy a stále zrychleným dechem.
" Má matka tak, jak to mezi mými lidmi bývalo zvykem, když chlapec dovrší věku 13 let. "

Když se ráno probudila, měla hlavu na chlapcově břichu. Ještě spal. jeho dech byl silný a pravidelný. Cítila to stejně jako tlukot jeho srdce.
Za obzorem právě vycházel gigantický sluneční kotouč a postupně ozařoval krajinu. Začala plakat. Z tváří jí stékala jedna slza za druhou. Byla tak štastná.