Seděla jsem v soudní síni, v lavici a čekala, co bude. Ani neví, proč přesně jsem na přelíčení šla. Strašně mě to zajímalo. Soud s únoskyní dětí.
Přišla do síně, vypadala strašně zničená, zlomená. Chvíli jsem měla pocit, že není duchem přítomna . Byla jinde. Oči měla jako by prázdné a přesto se v nich zrcadlila obrovská bolest… Bolest střídalo prázdno. Strašně hluboký prázdno. Vstala a šla vypovídat. Byla jsem zvědavá. Jako únoskyně opravdu nevypadala. Nezdálo se mi to na ní. Dívala se z velikého okna síně a tiše začala: “Strašně jsem chtěla vlastní miminko… holčičku. Tak krásnou jako byla Adélka. Byla tak maličká a tak krásná. Maličký ručičky, nožičky a ty plíny na ní byly až směšný.. Vypadala v nich ještě menší. Byla kouzelná! Odvezla jsem si jí domů a nemohla se na ní vynadívat.” Usmívala se a dívala se do prázdné náruče, jako by ani nemluvila s nikým jiným.
“Byl to naprosto úžasnej pocit…držela jsem jí v náručí a ona se na mě dívala těma svejma velikejma očima a já věděla, že je moje a že všechno závisí na mě, a že udělám, co budu moct, aby byla šťastná tak, jak jsem díky ní já.” Oči se jí začali lesknout a mě se hlavou začali honit představy sebe s miminem v náručí.
“Vozila jsem Adélku v kočáře, každej den jsem viděla, jak roste. Byla jako andílek, zvlášť když spala, ale i když byla vzhůru, bylo to nejkrásnější dítě na světě… jen jí chyběli křídla.” Tvářila se tak něžně, ona přeci nemůže být únosce, ona určitě jen tak nemohla unést cizí dítě, když ví, že i ono má svojí maminku. Taková láska by jí přeci nedovolila ublížit jiné milující mámě. Tvářila se tak strašně něžně.
“Pokaždý, když jsem ji držela v náručí, měla jsem úžasnej pocit, že je moje, že je ze mě a že jsem jí dala život. Bylo to krásný! Nesobecký! Moje…” Usmívala se a v tu chvíli jsem měla pocit, že už není v soudní síni. Sama jsem se viděla s malým uzlíčkem v náručí a představovala jsem si svoje a Petrovo štěstí…
“Jednou v noci, mě vzbudil zvláštní pocit… Úzkost, strach.. něco mě strašně svíralo v hrudníku. Rychle jsem vstala z postele a skoro utíkala do pokojíku k postýlce. Malá spala, jako vždycky. Pocit mě ale neopouštěl.” Ztěžka se nadechla a oči se jí zalili slzami. “Šla jsem k Adélce. Řekla jsem si, že ji na chvíli pochovám. Nahnula jsem se k ní a… nedýchala! Rychle jsem jí chtěla vzít, ale v dlaních jsem cítila ztuhlé, chladné tělíčko!” Otřásla se. A já s ní. Zoufale svírala ruce jako by chovala dítě v náruči. Těžko se jí mluvilo. Po tvářích jí tekli obrovské slzy. Nesnažila se je setřít. Křečovitě držela ruce spojené v náruč a dívala se do prázdných dlaní. “Křičela jsem, dokud nepřišel soused. Držela jsem Adélku v náručí… pořád cítím to ztuhlé tělíčko mého andílka…” Spustila ruce a mě se svíralo srdce. Dívala jsem se na ženu. Po tvářích jí ještě stékaly slzy, ale už neplakala. Spustila ruce podél těla. Mrazilo mě. Stála tam a tvářila se tak prázdně.. V očích měla prázdno. Prázdný výraz. Nic…
“Byla mrtvá. Najednou byla pryč. Stála jsem na recepci nemocnice. Je mrtvá, je nám líto. Syndrom náhlého úmrtí kojence. Nic. Je pryč. Je mrtvá. Už ji nepochovám. Moje holčička! Proč? Co se stalo? Vraťte mi ji! Hned mi ji vraťte! Chci svoji holčičku!” Po tvářích se jí zase rozkutálely obrovské slzy.. něco mi padlo do klína. Kapka. Brečím. Dívám se na tu zmučenou ženu s nepříčetným výrazem a brečím. Ona není únosce dětí…
“Jednou jsem šla po ulici a uviděla svůj kočárek. Stál před samoškou, kam jsem vždycky jezdila nakupovat. Stál tam. Podívala jsem se do něj. Leželo tam. Moje maličké miminko. Spinkalo, andílek. Tak maličké.” Zase se tak zvláštně nepřítomně usmívala. Bylo mi jí tak líto! “Začalo pobrekávat. Ty můj miláčku…” Byla pomatená. Držela ruce jako by chovala dítě a broukala. Jak jí chtějí soudit? Neudělala dobře.. ale mohla jinak?
“Určitě už měl hlad, andílek. Vzala jsem mu tašku s věcma, vzala jsem ho a šla domů. Musím ho přebalit, andílka mýho.” Rozhlídla se. “Kde je? Kde je? Brečí. Musím ho jít nakrmit! Slyšíte jak brečí? Pusťte mě k němu!”
Běhal mi mráz po zádech. Do ruky jí dali hadrovou pannu a odváděli ji. Seděla jsem a měla zvláštní pocit. V hlavě mi zůstala představa sebe s miminem v náruči, v dětským pokojíku s velkým plyšákem na zemi. Zbytek soudního přelíčení jsem ani nevnímala. Seděla jsem a myslela na zoufalou mámu s nálepkou “únoskyně”. Přemýšlela jsem, jestli v její situaci vlastně mohla jednat jinak. Vzpomněla jsem si na chvíli, když jsem chovala dcerušku svojí kamarádky. Držela jsem jí v náručí, cítila jak je maličká a věděla, že mi věří. Že mi musí věřit. Bylo to krásný. Hlavičku mi položila na srdce a poslouchala. Dívala se na mě velikýma očima a ručičkama mi držela svetr. Strašně jsem chtěla aby byla moje. Jenom moje. Moje maličká.
Soudní chodbou vedli tu zoufalou matku… nepřítomně se usmívala na hadrovou pannu. Broukala ji. Cítila jsem s ní. “Kolik dostala?” vypadlo ze mě najednou. “Ústavní léčba.” odpověděla mi uslzená paní vedle mě.
Vždycky není dobré, co děláme, ale někdy třeba nemůžeme jinak. Omluvte zoufalé činy…
|