Hodiny s mistrovskou řezbářskou prací stály vedle kalendáře. Z útrob se ozýval pravidelný tikot rozeznívající masivní dřevěnou kostru hodin. Tikot svými mohutnými kmity podporovalo sytě rudé kyvadlo.

    Odtrhnul-li Hodinář starý list a pod ním se na obrázku objevily rozlehlé, bíle zasněžené pláně kontrastující s černými stromy s větvemi vztyčenými k zamračeným nebesům, znamenalo to, že celý cyklus začíná znovu.

    Osudem bylo Hodináři předurčeno, že svůj život zasvětí věčnému trhání zastaralých lupenů a pravidelnému natahování mohutných hodin ozdobených vyřezanými reliéfy.   

    Jednoho dne se probudil na tvrdém kavalci v místnosti s dveřmi a mosazným klíčem v zámku.

    Potrhaná tapeta, s motivem malých plyšových medvídků v modrém pruhovaném pyžamu nalepená na zdech, žárovka visící u stropu; všechno pochopil, když poprvé otevřel oči a spatřil skobou připevněný kalendář s vedle stojícími hodinami. Nestačil se ani podivit, kde se octl a okamžitě tikotu podlehl.

    Hodiny se pro něj staly drogou.

    Den co den k nim po probuzení dobíhal, zatočil kličkou trčící z boční strany několikrát dokola, dokud se nezarazily o skrytou zábranu uvnitř konstrukce, poslušně odtrhl list papíru z kalendáře, upustil jej na zem a posadil se na okraj kavalce. Modré oči upřel na hypnotizující kyvadlo a zůstal nehybně zíral, přičemž tikot ozubených kol mu nahrazoval nejlepšího přítele. Nikdy nepřemýšlel ba dokonce nebyl schopen přemýšlet nad tím, k čemu slouží červené kyvadlo, když k funkci hodin hohatě postačí klička na boku hodin.

    Nikdy nehladověl, ani nedostal žízeň, to uhrančivě rudé kyvadlo krmilo nejen jeho pomalu ochabující mysl, ale i žaludek.

    Po dlouhých hodinách únavou vždy oči zavřel, padl za pelest a tvrdě usnul.

    Ráno, když se probudil, list papíru, který předešlý den odtrhl zázračně zmizel a vše se opakovalo.

    Jedinkrát se stalo, že po probuzení dokázal pár vteřin hypnotickým kmitům a do mozku vrtajícímu se tikotu vzdorovat, ale netrvalo to dlouho. Jediné co dokázal, když se zázračný okamžik objevil bylo křičet z plných plic, nicméně křik nakonec utichl a strach v očích vystřídala abstinenční touha. Znovu vstal na nohy, natáhl hodiny, odtrhl list a usadil se na své místo před svůj oltář.

    Tahle monotónní činnost naplňovala celý jeho život. Dny, měsíce, desítky let dělal stále to stejné.

    Stárnul.

    Kosti začaly bolet, každý krok byl den ode dne složitější. Až na podlahu dlouhé vlasy mu postupně vypadaly a vykonat povinnost bylo každičké ráno namáhavější.

    Nikdy nic netrvá věčně, žádné jiné přísloví se nehodí lépe.

    Nastal den, kdy se Hodinářovi oči neotevřely, kdy nenatočil hodiny, ani neodtrhl papír. Jeho srdce přestalo tlouct; nadobro se zastavilo. Skoba držící kalendář na zdi s cinknutím dopadla na podlahu. Hodiny se společně s jeho srdcem také zastavily, velké rudé kyvadlo se ustálilo v mrtvém bodě, tikot ustal a život na Zemi ustal s ním.