|
K(á)r
Život je jako několik lanek pavučiny. Stačí jedno přetrhnout a pavouček leží na zemi. Ještě se nevzpamatoval z pádu a už opět není v bezpečí. V dálce se objeví pár vrzajících a rychle se přibližujících bot a pavouček se dává na zběsilý úprk. Nechápe, že uhodila jeho poslední hodinka.
„Kdybych byl tak stonožkou,“ pomyslí si, aniž by mu došlo, že na svém osudu už nic nezmění. Bota se blíží, země se chvěje, a přestože pavouček v potu tváře přidává do kroku, lidská noha ho nemilosrdně zašlápne. Není soucitu v očích smrti, která zašlápla bezbranného tvorečka. A není soucitu ani u „přátel“: „Mámo, konečně budeme mít tu televizi,“ řekne si dlouhodobý přítel pavouk a co nejrychleji informuje pozůstalé žijící v zahraničí. Než se ale doplahočí k telefonu, prohledá celý byt mrtvého pavoučka
|
