KARTY JSOU ROZDANÝ (V RUKOU MÁŠ KULOVÝ…)
Sedím a dumám. Kolečka v mozku se skřípěním předou banální a prastaré melodie. Téma? Kterak býti lepším, kterak býti na sebe hrd víc a víc. Kterak tropiti svojí existencí radost. Jsem dobrým člověkem? Co a kdo je to, ten dobrý, lepší člověk? Mohu sám sebe soudit? Jsem lepším plesáli mé oko či srdce nad košatým stromem, nad simpsonovským mráčkem, naplňuji-li se uspokojením, při pohledu na krásnou ženu, jejíž tělo sešplhává můj lascívní zrak? Jsem víc než zedník, zakydaný cementem, obhrouble hartusící se spolustolovníkem, v zaplivaném pajzlu, posilněn osmým pivem, s cigárem visícím na rtu? Než sousedé pode mnou, co na sebe večer co večer řvou, až se oklepává patro? Na klíně mi vrní štíhlá, rozespalá kočka Tina a u nohou žárlivě pošilhává shi-tzu Káťa. Jsem pro ně ideálním páníčkem? Jsem svému tělu dobrým páníčkem? Dovolím si býti nejméně dosti zdrženlivý, měl-li bych tvrdit, že život, jímž pluji, kterým poskakuji v zácpě po vedlejších ulicích, je víc, než karbanátek špinavého sněhu. Ale to není až úplně málo. Sehnal jsem pár podobných karbanátku, nasázel jsem je na pánev kolem a nejsem tak docela sám. Včera jsem potkal zatrachtile roztomilou osobu. Řekla mi: „seš fak´ v pohodě!“. No, aniž bych opovrhoval sám sebou, do pohody mi chybí tu to, tudlec tamto. Jo, po třetím pivu a zapálené cigaretě, to začínám býti rozverným kritikem sebe sama i okolí, to mi závity hučí, úsudky jsou o to jasnější, oč trapnější se jeví druhý den ráno. (Co jsem to zase, proboha, plácal za kraviny…) A pak zase sedím, bez dechu nasakuji 3 hodinovou filmovou lahůdku Magnólia, blahořečíc génia, kterýž je schopen ukout mozkem, co se nejméně vzhledu týče, jistě ne nepodobným mému, něco tak silného a věrného, něco tak úchvatně prostého, jak reálného, pak jsem maličký, maličký, ale šťastný. Tak maličký, jak jen může být maličký náctiletý jeliman před rozvahou a zkušeností člověka, obtěžkaného nemálo křížky. A všechno házím za hlavu, vezmu vodítko, Káťu, vyjdu před dům, pod lampou si natáhnu z cigarety a při každém vyfouknutí si připadám jak Bůh, pocit to absolutně falešný, leč na krátko uspokojivý a naplňující. A když ulehám a za oknem svítí Měsíc, kýčovitý, jak z amerického filmu, otočím se na levý bok, pod hlavu si namísto polštáře dám levou ruku, usnu a ráno, mžourám a potacím se malým bytem, načnu ty úvahy nanovo, abych v těch kolečkách pochodoval, co mi síly budou stačit. A sakra, jsem lepším člověkem, než jsem před 10 lety byl? Než jsem kdy byl? Čert to vem!
|