Víte, někdy mám strašnou chuť vrhnout se do polštáře a brečet. Proč? Hloupá otázka. Nevím, objektivně si říkám, že ani nemám důvod. Výborně, a proč teda pláču?Nevím, prostě se mi chce.

Sice mi to přijde nelogické, ale je to tak. Objektivně důvod nemám, ale pocit ano. A pocit, jak vidno, nepotřebuje důvod.

Přijdu si strašně odstrčená, strašně sama. Mám milující rodinu, ale není to všechno. Kamarádky mám daleko, vidět je nemůžu a ty, se kterými bych se mohla vidět téměř okamžitě, jako by neměli zájem. Možná vám to ani nepřijde, ale zabolí to.

Stejně jako když se pomalu s nikým nebavíte a přesto se o vás za zády říká, že za vším špatným, co se v okruhu tří kilometrů stane, stojíte právě vy. Řeknu vám, taky žádná radost.

A tak mi dny utíkají monotónně jeden za druhým a mě je víc a víc do breku. "Holka, přeci nebudeš brečet, vždyť nemáš proč" říká něco ve mně, ale druhý hlásek mu rychle odporuje: "tobě přijde málo, co prožívám, tedy spíše neprožívám?!" Tedy řeknu vám, dva hlásky v jedné duši, to je docela dost.

Někdy si připadám tak prázdná, tak strašně moc prázdná! Oceňuji "rady" kamarádek: "Hoď to za hlavu". Panebože! Jak můžu hodit za hlavu, že nemám s kým jít ven, že už ani nemám s kým jet na zábavu?! Jak se dá duté zklamání a hluché prázdno hodit za hlavu?!

Tonoucí se stébla chytá… Já mám pocit, že se každou chvíli utopím a přesto váhám, mám-li se vůbec chytat. Asi si říkáte: "co potom chce, když ještě přemýšlí?!" Víte, možná se to dobře říká, když to nežijete. Někdy se už třeba bojíte chytat stébla… Víte, někdy už se třeba bojíte věřit…