V poslední době bychom na hudební scéně těžko hledali někoho, kdo by učinil takový dramatický stylový obrat jako britská temně rocková formace Paradise Lost. Po předchozím gotickém albu One Second vydávají tito někdejší doom metalisté, další desku, tentokrát oděnou do hávu moderního elektronického rocku. Jestliže takovýto radikální krok vyvolá zpravidla nevoli, zmatenost či přinejmenším rozpačitost pravověrných fanoušků a často i kritiky, tak u Paradise Lost to platí zřejmě dvojnásob. Navíc i při prvním letmém poslechu poznáváme, že navzdory hrdým prohlášením o zbavování se klišé, si tato halifaxská partička s originalitou příliš hlavu nelámala. Například v třetí písni In All Honesty je bezostyšně vystaven na odiv dosti specifický elektronický zvuk, který známe z mezihry posledního singlu Depeche Mode Only When I Lose Myself. Nemile překvapí i začátek skladby Behind The Grey, který v harmonii kopíruje cureovskou A Forest. Je to jenom škoda, protože tyto nedostatky jsou pihami na krásné tváři jinak výborného alba.

Paradise Lost vsadili na výrazné a chytlavé melodie, což je ruku v ruce s dobrou aranžerskou a zvukovou prací vždy zárukou kvality. Co se týče textů, servíruje nám zpěvák Nick Holmes notnou porci depresivních pocitů. Jako červená nit se celým albem vlní motiv ztráty a marnosti. Nejen pilotní singl So Much Is Lost, který desku otevírá, ale i jiné skladby jsou inspirovány smrtí Holmesova otce, jenž na prahu tohoto roku zemřel na rakovinu. "Necítíme se tak mizerně, jak by se mohlo zdát při poslechu tohoto alba. To by jsme se museli zabít!" poznamenává sólový kytarista a hlavní motor změn Greg Mackintosh. V každém případě je pro tuto kapelu přirozenější všímat si ponuřejších stránek života.

Leckoho může též překvapit jak elektronicky zní kapela s klasickým obsazením dvě kytary, basa, bicí a zpěv. Tato kultovní kapela se totiž zařekla, že nebude používat zkreslené kytary tam, kde to nebude nutné. Na místo toho se pánové z Paradise Lost obklopili ve studiu různými multiefekty, procesory a jinými výdobytky studiové elektroniky. Skladby z druhé poloviny však napovídají, že určité přitvrzení není rozhodně na škodu. Když už nic jiného, tak alespoň dávají lepší možnost vyniknout takovým klenotům jakým je It´s Too Late. Romantická a přitom nepřeslazená pomalá píseň postavená na smyčcovém aranžmá, trip hopové rytmice a špetce elektroniky je mým osobním kandidátem na baladu roku.

Paradise Lost, kteří 11. října vystoupili v pražské Akropoli, zvou všechny posluchače s otevřeným srdce, do své říše elektronické melancholie. Kdo toto pozvání přijme, nebude litovat.