|
| |
 |
Slunce v duši
Autor: Louda (Občasný) - publikováno 10.8.2001 (00:57:46), v časopise 15.8.2001
|
|  |
Takové pohodové dopoledne. Slunce pálí už teď, dnes bude opravdu vedro. Zahradní restaurace. Nic moc kšeft. Pod slunečníkem sedí několik pánů a dam. Ženské pijí ledové koktejly a muži dělají čest svému kraji-popíjejí bílé víno. Jeden z nich má dost běžný a otravný zlozvyk: prsty jeho ruky vyťukávají do dřevěné desky stolu stále stejný rytmický motiv. Dřevo je měkké, takže to vlastně ani neruší. Žena s mandlovýma očima svlaží hrdlo a její medový hlas spustí. Jsou to verše. Krásně plynou, voní východem. Muž s číhavým pohledem a kudrnatými vlasy něco přidá. Je to ve stejném duchu, tak božsky neznámé, co to je? Orient, ano, to je to, co ty dva spojuje. Ostatním se to líbí. Moc. Opakují to. Každý svým hlasem, tedy pokaždé trochu jinak. Tóny veršů už se neutápí v nehybném vzduchu mezi vinicemi. Ožívá to. Přišli noví hosté. Přisedávají si, tady je to zvykem. Ten pán pořád ťuká do stolu. Je to trochu mrzout, snaží se být nezúčastněný. Nejde mu to. Přes všechnu snahu je jeho klepání hlasitější, ovlivněno okolím. Znovu noví hosté. Nějaká parta. Mají cosi společného, jako by to byl jeden člověk. A tak jako jeden člověk přisedávají ke stolu a veršují...
Všichni našli společné slovo, vlastně ho měli už od začátku. Je to jedna velká, příjemně unavená párty. Hospůdka žije. Ale pozor, ťukající pán projevuje známky podrážděnosti. Ten rámus mu vadí. A tak už neťuká. Buší! Pěst dopadá znovu a znovu, ale ostatní toho jen využívají. Bušení zvyšuje vzrušení. Oni řvou! Všichni řvou a zpívají a hulákají a ten pán buší a tříská do stolu jak pominutý. A pak, když je vše na vrcholu a není kam jít, přijde ticho jako když utne. Pán neťuká, žena nezpívá, ten kudrnatý už také nevyřvává své kořeněné melodie do okolí. Všichni sedí se slzami v očích a ještě vychutnávají právě prožitou extázi. Jsou šťastni. Prožili si své Bolero.
|
|
|
