Amálka se hned po narození usmívala. Byla položena okamžitě na Maminčino bříško a z Maminky jako by v tom okamžiku spadla veškerá únava a bolest předchozích dlouhých hodin. Bylo to jak znovuzrození jich obou. Tatínek na rozdíl od maminky pocítil poprvé po té dlouhé době únavu. Únavu, kterou zaháněl, na kterou mu nepřišla ani jedna z jeho myšlenek. Možnost strávit celou dobu s Maminkou a pomáhat jí prodělávat tu dobu byla jednou z nejvzácnějších jaké kdy zažil. Když si vzpomněl na ty příšerné prostory které předváděli znuděné sestry na porodnických oddělení nemocnic ve městě kde žijí, na hekárny, kde jsou maminky ponechány svému osudu, „jen ať se vykřičí“, byl by absolvoval ne skoro 300 km trasu, ale i trasu 10x delší.

Padla na něj únava a slabost, nohy se podlomili a byla to právě Maminka které svými slovy ddala mu nejenom sílu, ale i myšlenku k činu. Rychle pro kameru, ať si můžeme náš nově narozený život nafilmovat a vyfotografovat. A už jsme zpátky. Žádné focení s bleskem, vždyť tady je tak krásně šero, aby to naši holčičku nebolela očička po tom dlouhém čase v bříšku. Ještě že ta kamera umí i fotografovat. A tak vznikly první fotografie Amálky. První na světě venku a jak je vidět, je to to nejkrásnějšíí miminko, nejkrásnější holčička, kterou jsme kdy viděli.

Po krátké době jsme se vydali na cestu zpět do našeho pokoje. Maminka šla úplně sama, a já v roli Tatínka jsme měl tu čest přenést Amálku. A co teď? Máme Amálku uložit do postýlky? Ale kdepak, odpovídá sestřička, vezměte si ji mezi sebe, tam se jí i Vám bude spinkat nejlépe. A opravdu Amálku, která již spala jsme uložili mezi sebe a držíce se za ruce usnuli jsme během velmi, ale velmi krátké chvíle. Pak probuzeni Ťukáním na dveře, probrali jsme se a s povděkem přijali snídani, kterou nám sestřičky přinesli a pak…

Pak bylo první papání pro Amálku. Jak na to????? Ještě že sestřičky přesně věděli, co je třeba. Nejdříve otevřeme mléčný bar. Taaak. A teď se přepravíme, a už Amálka pomalu otvírá pusinku a pije. Je to krásné, Maminku to sice bolí, ale hrdinně zatíná zoubky a Amálka ta vesele dumlá, stále spinkajíc a pak s otevřenou pusinkou opět upadá do spokojeného a blaženého spánku.

A tak probíhá jeden den za druhým. První koupání ukazuje ještě sestřička, druhé již děláme sami, stejně jako přebalování, mazání bříška, výměna plenek a mezi tím, čas od času prohlídka od pana doktora, či paní doktorky.

Těšíme se , že budeme moci jet v neděli domů a pak v sobotu ráno, radostná zpráva, Amálka jako jediná z narozených dětí přibírá na váze a my můžeme, jestli chceme jet domů. Radostí jsme ani nevěděli jak poděkovat. Rychle jsme si sbalili své dva kufry, 5 tašek a Tatínek šel vyhřát autíčko – modráska. A pak úderem 11.00 hodiny jsme se rozloučili, kufry už byly naloženy, posadili jsme Amálku do její autosedačky ladící s barvou autíčka a vyrazili jsme na dlouhou cestu k domovu.

Zní to skoro neuvěřitelně, ale Amálka jako by se to naučila z cest, které již zažívala v bříšku, zavřela po prvních metrech očička a spinkala celou cestu, cestu, která trvala 4,5 hodiny. Probudila se až doma, ale to už je jiná kapitola.