Ostří Bergantova meče pokrývala skřetí krev, černá tekutina stékající po nabroušené oceli až na mužovu dlaň, kde se mísila s jasně rudou prýštící z jeho vlastních poranění. Pelennorská pole se chvěla dupotem tisíců nohou. Vzduch plný prachu a kouře chutnal hořce, třesk zbraní, řev ohně, svistot šípů a výkřiky zraněných se draly do uší v nepolevujících vlnách. Bitva vrcholila. Z nespočetného šiku mordorských se odpoutal další skřet a vrhl se k Bergantovi. Jejich pohledy se střetly, stvůra vykřikla jakousi kletbu ve svém odporném jazyce. Bergant pozdvihl meč, štítem vykryl protivníkův úder a kontroval vrchním sekem. Mocnosti protentokrát stály  při něm. Čepel rozpoltila netvorovu hlavu, na mužovu tvář dopadla sprška tělních tekutin a kousků našedlého mozku. Skřet padl na zem, avšak na jeho místě se téměř okamžitě objevil další. Bergant sekal, bodal, kryl se před ranami. Přerývaně dýchal, pot mu stékal do očí. Zamrkal. Nepomáhalo to. Zamrkal znovu. Když se opět rozhlédl, zakrýval téměř celé jeho zorné pole dopadající palcát.

 Bergant se prudce posadil na lůžku a třeštil oči do okolní tmy. Noční ticho kolem bylo rušeno pouze manželčiným dechem, z druhé strany pokoje se ozývalo klidné pravidelné oddechování jejich dvou dcer.. Ty sny se vracely. Ačkoli byla pelennorská bitva dávno dobojována, Sauron poražen a země se pomalu vzpamatovávala z následků války, Bergant bojoval dál. Každou noc se vracel do válečné vřavy, každou noc zabíjel a zraňoval, byl zraňován a viděl umírat své přátele. Jeho snové vize byly plné násilí a hrůzy, přesto za ně byl jistým způsobem vděčný. Měl v nich alespoň pocit, že žije. Ve snech měl ještě obě ruce, ve snech nebyl jeho obličej znetvořený. Muž se položil zpět do rozmačkaných přikrývek a znovu k sobě pozval spánek. Na vlnách snu se vracel tam, kde to všechno začalo…

 …hradby Helmova žlebu ostře kontrastovaly s černou tmou. Záře ohňů  ozařovala zbroje rohanských bojovníků. Přilby a štíty přidělené shromážděným vesničanům vypadaly nedostatečně ve srovnání s  plátovou zbrojí Sarumanových skurut-hai, jejichž šiky stály na rovině pod hradbami a obránci hleděli vstříc nadcházející bitvě s obavou v srdci. Přesila nepřátel byla taková, že ani výhoda opevnění nemohla vyvážit prostou početní převahu.

Trouby zadul, temná armáda se dala do pohybu. Rohanští zahájili střelbu, na níž vzápětí přišla odpověď v podobě mraku skřetích šípů. Na obou stranách padaly první oběti, avšak ztráty skurut-hai byly téměř nepostřehnutelné. Zdálo se, že jejich šiky se táhnou až k obzoru, nebylo téměř možné rozeznat, kde končí jednotky skřetů a začíná temnota noci.

 Bergant stál v krytu za jedním z výstupků cimbuří. Neměl luk ani kopí a tak čekal, až se boj přesune přímo na hradby. Náhle uslyšel zleva zachroptění. Otočil se. Tandir, jeho bratr, ležel na zemi s prostřeleným hrdlem..

"Tandire! Tandire! Slyšíš?! Tandire, neumírej..."

Ačkoliv Tandir svého bratra možná slyšel, poslechnout jej nemohl. Život z něj vyprchal v průběhu několika okamžiků.

 Na hradby dopadly první obléhací žebříky, po nichž se vzhůru hrnuly desítky skurut-hai. Bergant se postavil se vzteklým řevem.  Křičel, když setnul prvnímu skřetovi hlavu se znakem bílé ruky na čele, řval, když dalšímu rozpáral příčným sekem břicho. Dokonce ani když se na svahu nad bojištěm objevila záře připomínající východ slunce a do armád Železného pasu se jako dravčí zub zahryzl klín rohanské jízdy vedené Gandalfem na Stínovlasovi, nepolevil ve svém neartikulovaném truchlozpěvu. Sarumanova vojska se již dávno dala na ústup, ale Bergant stále pobíhal mezi mrtvými těly skřetů, sekal do nich a přitom bez ustání sténal.

 Nakonec jej kdosi zastavil, vytrhl mu meč z ruky a odvedl jej k ranhojiči. Při oslavě vítězství měl již Bergant rány ošetřeny. Stál spolu s ostatními a poslouchal řeč krále Theodéna. Vladař mluvil o tom, že navzdory dnešnímu vítězství není zlo ještě poraženo, že bude nutné pokračovat ve válce. Bude nutné dále zabíjet.

***

 Ráno prostrčilo zlaté sluneční paprsky rozeschlými okenicemi. Maerisa vstala první, po špičkách opustila lůžko a vydala se připravit snídani. Snažila se působit co nejméně hluku, aby svého muže nevyrušila. Bergant se zase v noci nejméně dvakrát probudil a tak jej chtěla nechat alespoň trochu dospat.

 Znala ty stavy až příliš dobře. Poprvé se u jejího manžela objevily po návratu z Helmova žlebu. V noci se probouzel a křičel Tandirovo jméno. Sama Maerisa měla k bitvě o žleb rozporuplný vztah. Na jedné straně pociťovala smutek nad švagrovým skonem, na straně druhé byla vděčná za to, že si smrt vybrala Tandira a ne jejího muže.

 Bergant se tehdy navíc definitivně rozhodl skoncovat  s živností  válečníka a za naspořené peníze si otevřel hospodu „U přilby“ nedaleko kasáren. Věčně žízniví vojáci si podnik brzy oblíbili, tím spíše, že za výčepním pultem stál veterán mnoha bitev. Obchod utěšeně vzkvétal, Maerisa i dcerky byly spokojené, že mají otce doma. Pak ale přišla zpráva o bitvě, k níž se schylovalo na Pelennorských polích. Navzdory ženinu naléhání odjel Bergant s mnoha dalšími muži z města bojovat za Středozem v rozhodujícím konfliktu. Naposled, jak slíbil Maerise.

 Na rozdíl od většiny svých spolubojovníků se vrátil, obličej měl však rozbitý, levou ruku uťatou nad zápěstím a nohu zlomenou tak nešťastně, že i poté, co srostla, kulhal. Přežil, ale již nikdy se z něj nestal ten muž plný života, se kterým se Maerisa kdysi potkala. Nyní často sedával na zápraží nebo u stolu v hospodě se zrakem upřeným do prázdna. Na případné pokusy o zapředení rozhovoru buď nereagoval vůbec, nebo ze sebe vyrazil jen nesrozumitelné zabručení. Když se jej Maerisa pokusila dotknout,  vztekle se ohradil. Přes veškerou její snahu už nežili spolu ale vedle sebe.

 Malá Janita se otcových poranění zpočátku děsila a i když si postupem času zvykla, bylo zřejmé, že bolest pramenící z pocitu být odmítán vlastním dítětem zůstala v Bergantovi zakořeněná.

 Maerisa došla ke dveřím ložnice, podívala se na spícího manžela a povzdechla si. Navzdory jejím snahám se zdálo být nemožné  přesvědčit jej, že o něj stále stojí.

 ***

 Bergant Doreak ležel bez pohnutí. Nespal. Cítil na sobě pohled své ženy, slyšel její vzdychnutí. Kdo by také nevzdychal, když má na krku takovou zrůdu, pomyslel si. Vdávala se za muže překypujícího silou, muže, který ji dokázala okouzlit a rozesmát. A teď? Má doma mrzáka, jen směšný stín toho, čím býval.

 Každý den, když se Bergant probouzel, proklínal svá zranění, příliš slabá na to, aby jej zbavila života. I když se ranní mlhy rozplynuly a lidé se procházeli po sluncem zalitých ulicích, pro  Berganta zůstával svět stále stejný – šedý, nevýrazný. Žádný z podnětů nedokázal proniknout závojem obestírajícím jeho mysl, nevytrhl jej z letargie přežívání. Zmrzačený bojovník bezmyšlenkovitě přecházel z jednoho dne do druhého, nestaral se o nic, pokud nebyl přímo požádán. Maerisa převzala starost o hospodu na sebe, jinak by už podnik nejspíše dávno zkrachoval. Bergantovi to vyhovovalo. Když byla zaměstnaná v kuchyni nebo ve výčepu, neměla aspoň čas si ho všímat. A on se nemusel cítit trapně za to, čím se stal. Dnes to však vypadalo, že jeho žena svěřila dění v hostinci do rukou tlusté Kordiny a bude se starat o domácnost. Muž s povzdechem spustil nohy z postele. Zazíval, protáhl se a vklouzl do čistého oblečení připraveného u lůžka. Tiché zvuky v kuchyni ustaly, za okamžik se ve dveřích objevila Maerisa.

„Už jsi vzhůru?“ usmála se. „Mohl bys mi, prosím, dojít na tržiště pro kuře? Udělám ho k obědu.“

Bergant beze slova přikývl a zamířil k východu. Žena pozorovala jeho siluetu mizící směrem k tržnici. Co bych měla udělat, přemýšlela, aby byl zase alespoň trochu jako dřív? Milovala ho, ale život s někým, kdo se všemožně snažil vyčlenit z okolního světa, byl vyčerpávající.

***

 Hluk na tržišti dosahoval těsně pod hranici bolestivosti. Obchodníci překřikovali jeden druhého ve snaze vychválit své zboží, do jejich vyvolávání se mísily ještě hlasy zvířat, která zde bylo možno koupit. Bergant, nerozhlížeje se napravo ani nalevo, zamířil směrem, odkud se ozývalo kdákání a kokrhání. Po několika strkancích se protlačil až k nízké ohradě  z kmínků vyplétaných větvemi, ve které přecházelo, poposedávalo a hrabalo hejno domácího ptactva.

 „Copak budete chtít, pane?“ otočila se k němu mladá dívka stojící v rohu ohrady. Přes svůj nízký věk už byla zdatnou obchodnicí a věděla tedy, že u zákazníka nezáleží na tom, jak vypadá, ale jak platí. Proto na ní byl prvotní úlek z mužova znetvořeného obličeje vidět jen na okamžik.

„Kuře.“ zamumlal zohyzděnec.

„Kuřátko, jistě.“ Mladá prodavačka jedno pozvedla. „Může to být tohle? Za tři měďáky.“

Bergant mlčky přikývl a vytáhl z váčku požadovanou sumu. Předal peníze, ale ve chvíli, kdy si měl kuře převzít, se zarazil.

„Ještě něco, pane?“

„Zabít…“

„Je mi moc líto,“ děvčátko se skutečně zatvářilo zkroušeně, „táta si někam odběhl a já jsem ještě nikdy…  Ale jestli si chvilku počkáte…“

Bergant cosi nesrozumitelně zavrčel, popadl kuře a vyrazil k domovu.

***

 Z domku bylo slyšet smích a zpěv. Zpívala Maerisa v kuchyni, smích vycházel z pokoje, kde si hrály jejich dvě dcerky. Bergant nahlédl do kuchyně, jeho žena právě zadělávala těsto na placky.  Znechuceně se otočil a zamířil na dvůr. Zdálo se, že bude muset kuře zprovodit ze světa sám. Bylo to poprvé od Pelennorských polí, kdy se chystal něco zabít. Předklonil se, sevřel budoucí oběd mezi koleny, do loketní jamky levé ruky stiskl drůbeží hlavu s vyděšenýma očima a rychlým pohybem podřízl kuřeti krk. Horká krev zkropila Bergantovu ruku a šedivý svět se náhle roztočil ve fascinujících kaskádách barev.

***

 Bojové šiky se proti sobě vyřítily, válečný řev doplňovaly údery zbraněmi do štítů. Oblohou prolétávaly hořící střely z katapultů a tam, kam dopadly, rozsévaly bolest a zmar. Haradští nájezdníci na hřbetech múmaků zasypávali vojska Gondoru a Rohanu deštěm střel. Do střetu prvních řad chybělo jen pár kroků…

 Bergant otevřel oči. Co nejtišeji, aby neprobudil svou ženu, pomalu vstal, oblékl se a zmizel v noční tmě. Nyní už věděl, co dělat, aby barevnou opravdovost svých snů přenesl do skutečného života.

***

 „U přilby“ bylo sice téměř plno, ale jindy obvyklá zábava vázla. Stejně jako včera, stejně jako již několik dní předtím. Uplynul týden od rána, kdy městská hlídka nalezla první zohavenou oběť a počet vražd každým dnem narůstal.

 „Hnus!“ ulevil si podkoní sedící u stolu vedle dveří. „Jeden by si myslel, že když padl Barad-dur  a Sauron byl poražen, zlo z těchhle krajů na chvíli zmizí, ne?!“

Většina osazenstva hospody přikývla, nebo souhlasně zamumlala. Jen Bergant seděl na svém obvyklém místě potichu, bez pohnutí. Tvář měl skrytou ve stínu, takže si nikdo nemohl všimnout jeho úsměvu bez špetky veselosti…