Dům
Tu cestu jsem neměl rád. Projel jsem jí mockrát, než aby mě dokázala překvapit – iritovala mě. Vším.
Tím, jak vedla téměř třicet kilometrů nepřetržitým osídlením, svou úpravností, vyježděností, tím, jak nenechávala ani kousek místa pro romantiku. Tam, kde poměrně nedávno byla volná pole, teď už taky stály vily. Příměstská oblast. Přehledná, snadná, bez problémů dostupná i hromadnou dopravou, jak stálo v inzerátech realitních kanceláří. Na celé trase byl jediný bod, který mi připadal zajímavý, záhadný, a svým způsobem mě proto děsil.
Někdo na ředitelství autobusů rozhodl, že cesta příměstského minibusu povede nově i další vesnicí, která stála tak trochu stranou hlavního tahu uprostřed dvou pásů lesa. Na jejím kraji stál TEN DŮM. První viditelný, protože na vršku u hřbitova, kdežto vesnice za ním klesala do údolí. Malý bílý venkovský domek, zvláštní snad jen těsným sousedstvím hřbitova a neudržovanou zahradou s velkým stromem před okny.
Kdykoliv jsem jel kolem, nemohl jsem od něj odtrhnout oči. Zřejmě nebyl opuštěný, na druhou stranu jsem nikdy neviděl známky něčí přítomnosti.
Přes silnici stálo pár nových vilek, ale za hřbitovem se zatím neodvážil stavět nikdo. Za domkem vybíhala do mírného kopečku ohrazená pastvina.
Tajemný dům mě zajímal, dokonce jsem se na něj příležitostně vyptával místních lidí, ale -na hřbitov si vzpomněli všichni, zatímco domek si přesně vybavil málokterý. Podle jedné staré paní tam snad ani žádný nestál.
Domem jsem se zabýval tak intenzivně, že se mi o něm začalo zdát. Některé sny byly nevinné, některé hrůzostrašné, ale na jeden nezapomenu nikdy.
Obcházím stavení a zkouším všechny dveře. Jsou pevně zamčené. Obrátím se k odchodu, ale u branky leží velký bílý pes. Něco v jeho výrazu mě varuje, takže strnu vprostřed kroku. Zvedne se, obejde mě kruhem, a zase se vrátí k brance. Pomalu jdu k němu, ale vím, že mě ven nepustí. Najednou se rozběhne někam dozadu. Otočím se a na studni vidím sedět dívku v modrých šatech. Drbe psa na hlavě, usmívá se, kyne hlavou směrem k domu, ale současně si položí prst na rty.
Kamarád psychiatr poradil vyřešit problém výpravou k domu. Jel se mnou, ale kromě opravdu pečlivě zavřených dveří jsme nic zvláštního nenašli. Výlet ale zabral, protože o domě jako takovém se mi zdát přestalo. Někdy se mi zdálo o tom kraji, ale takovém, který jsem znával jako malý kluk…mnohem volnějším, divočejším, nezastavěném…Žádné ženy na studni ani bílí psi se mi už ale ve snech nezjevovali.
Dům si ale přesto vyžádal mou pozornost.
Cestou na chatu si většinou čtu. Přesto popaměti vím, kdy vystoupit, a zrovna tak dobře jsem věděl, kdy zvednout hlavu, abych uviděl svůj bílý dům.
Dneska se mi číst nechtělo – sledoval jsem proto, jak se stmívá. Než jsme dojeli mezi lesy, setmělo se úplně. V domě u hřbitova jsem už zdálky uviděl světlo. Mohl jsem si hlavu ukroutit, než osvětlené okno zmizelo za zatáčkou. Vteřinu jsem koketoval s myšlenkou, že vystoupím a než přijede další spoj…nevím, co jsem chtěl přesně udělat. Nestačil jsem domyslet, stejnou rychlostí, jak vznikla, jsem tu myšlenku zavrhl. Na dolní zastávce vystoupilo jen pár lidí. Zavřel jsem oči a myslel na dobrou večeři, která mě čeká. Tút, tút, tút…, dveře autobusu sebou několikrát bezmocně zaškubaly. – Do háje!, zaklel řidič, vstal od volantu a zalomcoval s nimi. Pak vyšel obhlédnout situaci ven. Nakonec mávl rukou: - Svinský dveře, už zase nejdou zavírat. Dál nejedu, oznámil, - přijede náhradní autobus, ale než sem dojede, máte čas tak na dvě piva…“.
Všichni cestující, tj.starší manželský pár a já, vystoupili. Paní se vydala k hospodě a pán ji váhavě následoval.
Vydal jsem se směrem ke hřbitovu: namlouval jsem si, že se jen projdu, ale klamat sám sebe nevydržím dlouho. Něco jsem hledal. Světlem v okně se tajemství zase vrátilo.
Procházel jsem běžným vesnickým večerem. Z pootevřených oken bylo slyšet televizi, cinkot příborů, dětské hlasy a dospělé domluvy. Někde seděli lidé venku a povídali si. Jak jsem je míjel, zvědavé hlavy se otáčely, celá vesnice mě sledovala jako velké oko. Od nových domů byla slyšet hudba.
Zpoza vysokého plotu přede mnou vyšla dívka v krátkých šatech a zamířila směrem ke mně. Byla asi trošku opilá, nejistě balancovala na vysokých podpatcích. - Vyznáte se tady?, zeptala se. Zavrtěl jsem hlavou. Pokrčila rameny: - Nikdo se tady nevyzná, konstatovala a poněkud vratkým krokem pokračovala dolů do vesnice.
Byl jsem blízko, už jsem detailně viděl osvětlenou hřbitovní zeď. Obešel jsem ji a byl u cíle. Poprvé jsem zaváhal: Mám-nemám, ale když jsem málem zakopl o babetu, zaparkovanou pod stromem, strach zmizel. Strašidla nejezdí na motorce…
Vzal jsem za kliku a vešel. Ocitl jsem se v tmavé chodbě, za níž byla vidět slabě osvětlená místnost. Zaklepal jsem, ale když se nic neozvalo, nahlédl jsem opatrně dovnitř. I když byla místnost částečně zařízená, působila neobydleně. Na stole stála petrolejka a přes židli visel pracovní vaťák.
- Co chcete?, ozvalo se za mnou. Rychle jsem se otočil. Stál jsem tváří v tvář muži asi šedesátiletému. Vysvětlil jsem mu důvod své návštěvy: mluvil jsem o tom, jak do okolí vesnice jezdím mnoho let, a protože se mi líbí jeho dům/což byla koneckonců pravda/, mám zájem ho koupit, pokud by byl tedy na prodej. Zmínil jsem se i o autobusu, který mi dal příležitost se jít podívat blíž.
Nemíní dům prodat, řekl. Šetří ho pro vnoučata. On sám bydlí u starší dcery kousek odtud. Dlouhá léta je vdovec, bydlela tu s ním mladší dcera, ale když umřela, odstěhoval se, nevydržel by tady. – Dneska má výročí, pane…Porazil jí autobus. Támhle v zatáčce, koukal bych na to z okna. Tak jsem aspoň přijel zapálit svíčku…Už sem jezdím jen na hřbitov…a dělat nutnou práci na baráku, znáte to…Během řeči si oblékl vaťák, do kapsy nastrkal několik drobností ze stolu, posvítil mi petrolejkou do chodby, pak jí zhasl a sám vyšel ven. Podal mi ruku a poradil na dům ať se zeptám dole ve vsi u Hausmanů, že slyšel, že chtějí prodat.
Díval jsem se za babetou, dokud nezmizela ve tmě a pak mě najednou rozrazila zima. Rychlým krokem jsem se vydal zpátky k autobusu.
Nevěděl jsem, co mám vlastně cítit – byl bych šťastnější, kdybych nevěděl, co vím? Obyčejný příběh obyčejného domu, žádné záhady…Kamarád psychiatr mě jistě pochválí za to, jak jsem využil situace a objasnil záhadu. Přesto jsem se cítil trochu jako okradený.
Náhradní autobus už čekal. Ukázal jsem jízdenku, sedl si na čtyřku, vytáhl mobil a psal sms. Když jsem zvedl hlavu, seděla proti mně zase ta dívka v krátkých šatech. Usmála se: - Už jste to našel? – A vy?, odpověděl jsem otázkou. - Já ne, já ještě hledám, zavrtěla hlavou. – Kam jedete? Řekl jsem jméno vesnice: - A vy? – Já vystupuju mnohem blíž, smutně se usmála.
Bus zavřel dveře, nastartoval a pomalu se rozjel kolem rybníka nahoru. Nechtěl jsem znovu vidět ten dům, četl jsem si sms, která mezitím došla. Jak jsem předpokládal, samá chvála. – Mějte se…Překvapeně jsem vzhlédl. Už stála a držela se tyče. - Tak nashle…Však se zase uvidíme. Naposledy se usmála a vystoupila u hřbitova.
Neotočil jsem se, tak jen předpokládám, že zamířila do některého z nových domů. Odmítám uvažovat o čemkoliv jiném.
Zbytek cesty uběhl v klidu. Na chatě mě čekala dobrá večeře, prožil jsem klidný večer, takže jenom své únavě a předrážděnému mozku, který splétá dohromady události dne, přičítám následující sen.
Je jasný den. Vidím sám sebe, jak sedím na studni a u nohou mi leží velký bílý pes. Někdo přichází, ale poznat ještě není, slyším jen ženské kroky, klapot podpatků, který se blíží. Pak jsem se probudil.
Dohodl jsem se s kamarádem, začnu k němu chodit na dlouhodobější terapii. Její součástí bude další výprava k tomu domu…
/26. – 27.srpna, dopsáno 29.srpna ve 13:59 hodin – 18.října 2005/
|