Cesta do školy

Cesta do školy by mi měla podle propočtů důvěryhodného internetového zdroje trvat přibližně 30 minut , tedy cesta ze stanice metra Černý Most až na stanici tramvaje Husinecká. Když k tomu připočtu ještě cestu z bytu na stanici metra cca 10 minut a cestu z tramvajové zastávky ke škole asi 4 minuty, dostávám se k výslednému času 44 minut, který pro snadnější zapamatování zaokrouhlím na tři čtvrtě hodiny.

Z bytu vycházím přesně hodinu před začátkem výuky, abych měla dostatečnou časovou rezervu, to znamená, že každé úterý si zavazuji tkaničky přesně v 8:15. V našem panelovém domě máme dva výtahy, bohužel dnes ani jeden z nich nereaguje na stisknutí tlačítka pro přivolání a střídavě mě míjí ve směru nahoru a dolů. Po delším čekání, kdy se z výtahové šachty neozývají žádné zvuky, které by naznačovaly, že jsou výtahy v pohybu, přestože kontrolky obou výtahu svítí červeně, se rozhoduji jít po schodech, pro jistotu je beru po dvou, aby se mi podařilo alespoň trochu dohnat vzniklou časovou ztrátu. Dole na schodech ještě trochu zápolím s vynikající protiskluzovou dlažbou, která se vyznačuje tím, že při sebemenším navlhnutí extrémně klouže. Vzhledem k tomu že k ránu pršelo, svírám křečovitě zábradlí a opatrně našlapuji. Poslední schod jsem úspěšně zdolala a teď už hurá do kopce na stanici metra.

Přecházím nadchodem na správnou stranu nástupiště a snažím se při tom vyhnout paní, která se mi snaží vnutit časopis Probuďte se, jehož název ve mně v tuto ranní hodinu vzbuzuje pocity hněvu a agrese. Naopak dole před zařízením pro označení jízdenek vidím objemného kamelota, jak zrovna podává paní poslední dnešní výtisk pražského deníku METRO. Nevadí, hlavní je se muži v slušivé zelené vestičce rychle vyhnout, jelikož v pozadí zní známá věta: „Ukončete nástup, dveře  se zavírají.“ Bohužel se ten poloobr zrovna nešťastně otočil a mě se ho nepodařilo dostatečně rychle obejít. Nevadí moje ztráta je prozatím pouze  tříminutová, čekáním na další soupravu sice naroste o další tři minuty, ale můj včasný příchod tím zatím není nijak ohrožen.

Na nástupiště se pomalu scházejí moji budoucí spolucestující – několik pánů v nepadnoucích oblecích, dámy středního věku v módně růžových svetřících, skupina osmiletých školáků jedoucích s pedagogickým dozorem na exkurzi do ZOO, čtyři muži v montérkách, Japonci obvěšení fotoaparáty a kufry na kolečkách, pár individualit představujících různé subkultury, jedna nervózní maminka s řvoucí holčičkou v kočárku a pár anonymních spolužáků prezentujících se učebnicí ekonomie v ruce. Neváhám a připojuji se, v ruce mám skripta s výrazným nápisem „Vysoká škola ekonomická v Praze“.

Přijíždí metro. Díky výhodné startovní pozici vyhrávám bitvu mezi dveřmi a sedám si. Po mé pravici se usadil jeden z těch úředníků v příliš těsném saku, který dnes pravděpodobně snídal topinky s česnekem.. Zřejmě zapomněl svou obvyklou ranní četbu, jelikož se významně naklání nad mou otevřenou knihou a funí mi za krk, z toho soudím, že manželka česnekem nešetřila. Na levé straně sedí dělník v montérkách a podezřele se mi tiskne na stehno, taktéž mi kouká přes rameno, kniha ho však evidentně nezajímá. Také funí. Nade mnou se perou dva kluci, občas mi tak v lítém boji zavřou batohem knihu. Rozhoduji se nastalou situaci ignorovat a věnovat se knize.

Stanice metra Hloubětín z reproduktoru se ozývá ženský hlas: „Mimořádné hlášení. Z důvodu pádu člověka do kolejiště je provoz metra v úseku Černý Most, Smíchovské nádraží až do odvolání zastaven. několik lidí ještě sedí, ti bystřejší již pospíchají na stanici tramvaje. Tramvaj se tak stává jediným dopravním prostředkem, jímž lze dosáhnout centra města. Tramvajový ostrůvek přetéká lidmi a masa se zoufale snaží udržet na obrubníku. Pozice v kolejišti je totiž značně nebezpečná v důsledku možnosti náhlého příjezdu tramvaje. Pokud však stojíte uprostřed davu, hrozí, že se do tramvaje nevejdete a budete muset čekat na další vůz, v horším případě budete ušlapání během snahy cestujících nastoupit.

Uběhlo už deset minut, ale nezoufám, jelikož  „trojka“ má mít interval 2 až čtyři minuty, tak musí přeci každou chvíli jet. Po patnácti minutách přijíždí manipulační jízda , po dvaceti minutách „dvanáctka“ jedoucí do vozovny. Konečně „trojka“ ozdobená žlutými tabulkami, které oznamují změnu trasy. Naštěstí se mě změna téměř netýká, moje cesta se jen o pár minutek prodlouží.

Tentokrát se při nástupu rozpoutala doslova řež, bojuji ze všech sil, ale místo na schodech je moje. Omyl. Chlap okolo padesátky s rozložitými rameny a pivním břichem mě chytá za tašku a já se opět ocitám na peronu a ten debil na mě mezi dveřmi křičí: „To sis jako holčičko myslela, že někam pojedeš? To je moje místo.“ Při čekání na další trojku mám čas přemýšlet nad tím, proč mě onen pán nazval holčičkou, když mi je jednadvacet. Proč už nestojím v tramvaji, když jsem v ní už jednou byla. A proč jsem ho neposlala do pr...., když to mám sto chutí udělat teď.

Hurá další „trojka“, počet účastníků provozu stojících na zastávce se neustále zvyšuje, a tak opět zápasím s davem o možnost jet do centra. Dveře se za mnou na pátý pokus úspěšně zavřely. Levou nohou stojím na schodě, druhou nohu mám na botě někoho jiného a někdo další zase stojí na té mé. Ve změti těl se nemám šanci pohnout ani o milimetr. Zjišťuji, že moje líčení je kompletně obtisknuto na skle dveří. Zoufale se snažím nadechnout a děsím se chvíle, kdy řidič otevře dveře, nevím totiž, kterou nohu předsunout jako první abych tak zabránila pádu a následné smrti udupáním.

Jedeme krokem, na trase je hodně zastávek a na každé zastávce je hodně lidí, a většina lidí nadává, protože se do vozu nelze vměstnat. S každým zastavením se dostávám dál do útrob vagónu. Číst si nemůžu a tak poslouchám reakce spolutrpitelů. Zajímavé je, že čím později člověk nastoupil, tím víc má řečí. Chybí mi vzduch a rozhled, nestíhám sledovat, v které části Prahy se právě nacházíme, výhled mi zastiňují okolo stojící osoby. Najednou jsem koutkem oka zahlédla budovu Masarykova nádraží, kde musím přestoupit. Nesměle říkám: „S dovolením.“ , „Pardon.“, „Můžete mě pustit.“ a  „Já tady vystupuju.“, ale k východu se nedostanu dříve než se dveře zase nemilosrdně zavřou.Další pokus. Tentokrát si dávám před tělo batoh a naprosto bez zájmu rozrážím lidi bránící mému výstupu a dosahuji tak během krátké chvíle dveří, které jsou ještě stále otevřené.