Modrá
Seděla v bílé košili. Vítr jí rozfoukával vlasy a roznášel po okolí slanou vůni ryb. Chvíli si pohrával se slamákem zatoulaným mezi velkými modrými kameny a když klobouk pohltila voda, zamířil do suché, rozcuchané trávy.
Dívala se daleko, sledovala poslední, nejvzdálenější vlnku, která střídavě poskakovala a mizela za obzorem. Vstávala před svítáním a chodila spát s červánky. Když náhodou na oblohu nevyšplhaly, byla vzhůru celou noc a dívala se na hvězdy. Jejím nejtajnějším přáním bylo najít hvězdu na zemi, najít ji v moři a slyšet hlas z nebe. Najít krásu vzdáleného světa někde kolem sebe. Věřila, že kouzlo věcí nedosažitelných je ve všem co je nám blízké.
Když pršelo, běhala bosa po břehu a v ostrých vlnách hledala kus nebe. Věděla, že když prší obloha se dotýká země a hvězdy můžem sbírat holou rukou. A možná proto, že neztratila víru, tu svoji hvězdu jednou našla. Byla hrubá, pevná a lesklá a když k ní přiložila ucho, slyšela zpívat nebe.
Sedí v bílé košili a v ruce drží malou mušli. Sedí na plátně nad mým psacím stolem a tohle je možná její modrý příběh.
|