Prostě tak

(„Proč se směješ?“
 Zeptala se mě cizí holka na ulici.)

Ve všední podvečer
chodí lidé ulicemi
obvykle utahaní z práce,
zabraní do hovoru
či do sebe
a já, já se smál (a ještě teď
mi cukaj koutky).

To proto, že jsem
myslel na svou lásku,
která mnou dneska
opět proletěla
(a to šla jen kolem)
a já chvíli mohl být
poblíž ní, vnímat,
naslouchat a mlčet,
jen to stačilo,
abych se ulicí
toulal rozesmátý
a otázky mi docházely
až svou ozvěnou.