BROUČEK
Dvouvrstvý toaletní papír s potiskem hotelu Noc vášní. Je to možné? Je možné, abych nebyl schopen zaostřit ani na přední, ani na zadní jeho neposranou vrstvu? Nesnáším loučení se svobodou. Lidi se setnou do němoty, a pak to ráno – nechci na to myslet, sakra.
„Broučku, budeš v pohodě?“
„Co? Jo, v pohodě, hned vylezu.“ Za týden mě a Pavlu oddají v kostele. Průser roku, jak to nazývá můj nastávající tchán.
Zaostřování na toaletní papír mi nijak zvlášť nepřilepšilo. Zmůžu se akorát tak postavit na nohy a v trenýrkách docápat rovnou do ložnice.
„Ta dá, lásko, už jsem jenom tvůj,“ tohle přece není Pavla. „Ty na tý posteli, co seš zač?“
„Tvoje nevěsta, broučku, a celou tuhle noc budu jenom a jenom pod tebou.“
„Ne ne ne, kde je Pavlínka, kde je moje nevěsta?“
„Ale broučku, copak nepoznáváš svou nevěstu?“
„Hele, neříkej mi broučku, ty nevěsto, kde, kde,“
Hvězdy nad hotelem halily mraky, když jsem padl na postel vedle nahého těla čísi osoby. Již jsem to říkal na začátku, já prostě nenávidím loučení se svobodou.
Skrz polámané žaluzie do pokoje pronikalo světlo, zabarvené růžovou záclonou. Otevřel jsem oči do prázdného pokoje, kde nikdo nebyl.
Nepamatoval jsem si z minulé noci ani ťuk, navíc mě k tomu kurevsky bolela hlava.
Sedl jsem si svlečený na postel a uviděl vzkaz na papíře. Stálo v něm:
Broučku,
nemohu s tebou zůstávat v jednom pokoji. Láska mě zaslepila. Věci, které se staly, mě bolí. Přemýšlím o tom, jak moc jsme se milovali, dokud se to všechno nestalo. Nedokážu bez tebe žít, prosím tě, promiň mi to. Slibuji ti, že o mě nikdy neuslyšíš, nikdy.
Líbám tě, navěky
Žádný podpis. Nepoznával jsem její písmo, nebo jsem si to alespoň myslel. Zajímalo by mě, o čem to píše, jaké věci se staly? Musím ji najít a zjistit, co se děje.
Sebral jsem z nočního stolku své věci a šel ke vrátnici vrátit klíče.
Obtloustlý recepční mě pozoroval zdálky.
„Dobré ráno, kolik to dělá?“
Otázka ho očividně zaskočila, aniž bych znal příčinu, ale pak ze sebe vyhrknul: „Tři stovky.“
Když jsem otevřel peněženku, nemohl jsem si nevšimnout, jak hlodá pohledem.
„Co je?!“ Okřiknul jsem ho.
„Co by mělo být?“
„Proč na mě tak civíte?“
„Já necivím.“
„To je jedno, tady máte ty dvě stovky. A, nevíte náhodou, kdy odešla má snoubenka?“
Tvář se mu znechuceně pokroutila: „Vaše snoubenka?“ Pohled mu sjel na mou peněženku. „Teď si nemůžu přesně vzpomenout. Copak? Že by předmanželská hádka?“
Položil jsem mu na stůl další stovku.
„Začínám se rozpomínat. Asi tak hodinu poté, co jste přišli - mohlo být kolem třetí.“
„Neříkala nic?“
Opět ten jeho pohled. Když jsem zkusil vytáhnout další bankovku, spustil: „Nic, a už odejděte z mého hotelu. Z lidí, jako jste vy, se mi zvedá žaludek.“
„Cože?“
„Říkám ti, ty zvrhlíku, abys vypadnul. Okamžitě!“
„Naser si,“ vyfakoval jsem ho a šel ke stanici metra.
Ve stanici bylo narváno, lidé ještě frčeli do práce. Každý z nich držel v ruce černý kufřík se smyslem svého života a pajdal do vlaku. Pajdal jsem s nimi jako jeden z davu, jako jedna z těch pracujících forem života, děs mi přejížděl po zádech.
Vystupoval jsem v poslední stanici ve čtvrti Slavných a Bohatých. Za okamžik jsem stál před vilou Pavlínčiných rodičů.
Otevřela mi maminka s červenýma očima, v županu, se slzami na krajíčku, vzlykala a potichu mluvila, aniž by se mi podívala do očí.
„Nemluv laskavě. Mám ti vyřídit jen,“ zavzlykala, „jen že tě nechce vidět. Nikdo z naší rodiny, manžel měl pravdu. Věděl, že lžeš. Prosím tě, teď odejdi pryč.“
„Počkejte,“ stačil jsem ještě chytit dveře, „nechápu to, co se stalo?“
„Nedělej to horší, měla jsem tě ráda jako svého syna, a proto tě neodsuzuji. Pavlínka včera byla v tom hotelu.“
„Já vím, ale proč odešla, proč se mnou nezůstala?“
„Cože? TY zvrhlíku, jdi od našeho domu. Jdi si za těmi svými.“
„Za kým?“
„Ona tě viděla. Viděla tě tam, jak trávíš noc - s tím chlapem.“
Práskla mi dveřmi , jakoby to byla ostrá gilotina s mým jménem. Je to jedno, do prdele se vším, už si vzpomínám.
