jezero v tichém obléhání...

do bahna

mizérie

hloubím jamku nevelkou

sákne dnem až vlhce

                                    zaobírá sebou

a zemská tíže

plíseň lezlá pod nehty

sladce

spolykat zlaté mušky do záduchy

spolykat jezero v opuce zkyslé

žábrami

nultá hodina

trčí z vody

po kolínka strachu

čeří mé zvolání:          

„Nejsem! Už nejsem!“

Jsem hlína hladká, mazlavá

mezi prsty

                        mlejnkem na maso

štíhlý jeřáb sám uviděl a vzlétl

ani on

na bílém písku stínu

                              nezanechal