Prozření

Převalí se na druhý bok a přeje si, aby byl u ní. Hradec pomalu usíná a on vzpomíná na romantické chvilky se svou dívkou z Krumlova, na všechna ta krásná slovíčka, která mu šeptala do ucha.

„Princezno ze zámku…,“ povzdychne si, ponoří hlavu do polštáře a usne.

Náhle jako kdyby se vznášel nad postelí a nad svým vlastním tělem. Nic mu teď nebrání, aby se za svou láskou podíval.

Celý průlet českou krajinou se slije v jeden obraz. Vše se halí do modré mlhy. Konečně se opar rozplyne a před ním se objeví krumlovské pahorky. Vidí už i nasvětlený zámek, je překrásný!

Vlétne oknem dovnitř, ale jeho milá tu není.

Hodnou chvíli po ní pátrá. Prolétává klikatými uličkami Krumlova. Náměstím zazní jeho zoufalý výkřik, avšak k spícím lidem dolehne už jen jako konejšivě kvílivá ozvěna meluzíny.

Potom si vzpomene, kam jeho dívka chodí nejraději. Do parku! Často tam rozjímá.

Hodiny na věži novogotického kostela bijí půlnoc.

Bojí se o ní. Nebývá tak pozdě venku.

Je tam!

 „Lásko moje, já se o tebe tolik bál!“ začne, i když k němu sedí zády a snad si ani nevšimne, že na lavičce není sama.

„Sluníčko moje, miluju tě!“ snaží se upoutat její pozornost.

„Víš, já tě taky miluju,“ nesměle se přizná dívka.

Nedívá se však na něho, ale na kluka vedle sebe. Začnou se líbat.

„Ale…“ zablekotá duch. Nedokáže to pochopit.

Hodiny bily čtvrt na jednu.

„Dlouho jsem si to neuvědomovala, ale teď to vím,“ přitulí se k němu.

„A co on?“ zeptá se.

„Teď tu není!“ usměje se a ani neví, jak moc se mýlí.

On už ale od nich dávno zrak odvrátil. Nechal je tam, ať si cukrují.

Ráno ho probouzí máma. Zděsí se.

A co vy? Už jste byli někdy nevěrní?

Noční děs

Proběhne úzkou uličkou. Letmo se ohlédne a přebíhá most směrem k zámku.

Její kvap rozrývá ticho krumlovské noci.

Udýchaná se zastaví na druhém břehu. Upokojuje se. Je tady sama. Uvědomí si klid, který svým chvatem narušila. Odlesk měsíčních paprsků ve vlnách Vltavy osvětlí její tvář. Slyší teď i blízký jez.

„Holka, nešil,“ domlouvá si, „nikdo tam nebyl.“

„Myslíš?“ přeruší ji hluboký mužský hlas.

Zatají se jí dech. Pomalu se otáčí. Stojí za ní tmavá postava.

„Myslíš, že mi jen tak  utečeš?“ zasměje se.

Dívka se dá opět v zběsilý úprk a muž ji pozoruje, směje se.

Srdce začne zběsile tepat a hlavou jí běží smršť myšlenek. Nedokáže to pochopit.

Zmizí zpátky v klikatých uličkách. Přeběhne mostek přes mlýnský náhon a dalším mostem se pokouší dostat na zámek, kde bydlí.

„Proboha, co to je?“ zařve zděšeně. Temná postava, před kterou utíká, se objevila na druhé straně. Dívka uvázne pohledem na ukřižovaném Ježíši uprostřed mostu.

„Opatruj mě,“ pokřižuje se.

Zavře oči. Zbrkle proletí mostem a blíží se ulicí až ke schodišti vedoucí na zámek. Zastaví se. Ten přízrak nechala za sebou. Směje se jí zas.

S posledním zbytkem sil překotně vybíhá schody. Na jednom z nich si vyvrkne kotník.

Musí ale dál. Ostrá bolest ji stravuje při každém dalším kroku.

Konečně se dostane na první nádvoří. Je už skoro doma. Jenže se jí nedostává síly.

Snaží se schovat za stromem. Čeká.

„Mě se nezbavíš,“ ticho proklaje jízlivý smích.

Dívka přitiskne tvář pevně ke kmeni lípy, jejíž kůra začne krvácet.

Přízrak se z ničeho nic vytane z přítmí. Prosí ho o milost. Duch se stále směje.

Vymrští se. Kopne směrem k němu a běží do zámku.

Přízrak ji dožene. Dívka padá k zemi, ale ještě není vše ztraceno!

Chvíli sebou zmítá, pak se vyškrábe na plot medvědího příkopu a snaží se postavu odkopnout.

„Pomoc!“ Prosebný výkřik se rozlehne celým městem a odráží se od krumlovských lesů. Zpět se vrací jako lhostejný výsměch všech apatických lidí.

Postava ji sráží do příkopu.

Rozednívá se. Noční klid, zčeřený půlnočním zápasem, proříznou první sluneční paprsky a lidé, mířící do práce. V očích prvních turistů je znát otázka.

A co vy? Býváte pomstychtiví?

Setkání

Cosi mě probudí. Bedlivě naslouchám. Jako kdyby někdo chodil po půdě. Nechce se mi tam. Nakonec se překonám a vstanu.

Opatrně stoupám po vrzajících schodech. Vezmu za kliku podkroví.

Otevře se mi pozoruhodná podívaná. Předměty létají vzduchem, až mne jedna knížka udeří do hlavy. Omdlím.

A procitnu, teprve když vše utichne. Uprostřed místnosti stojí milenecká dvojice duchů.

Líbají se. Občas přestanou, aby se polaskali po vlasech. Dívka se konejšivě zadívá do duchových očí. Něco mu pošeptá. Duch se usměje. Ona přimhouří oči, když ji pokládá na zem.

A snad by pokračovali, kdybych to byl vydržel.

Vystoupím z příšeří podkroví. Zaleknou se.

Vikýřem proniká měsíční svit. Hledí na mě zmateně. Dívka se zvedne a začne se smát. Její smích slyším jen jako slabé myší škrábání.

Duch také vstává. Usměje se a opráší si záda. Natáhne pak ke mně ruku dlaní vzhůru.

Na znamení přátelství mu vykročím vstříc a dotknu se dlaní pravé ruky té jeho.

V tu chvíli prolétneme krumlovským náměstím. Vzdalujeme se pryč.

Celý průlet českou krajinou se slije do jednoho šedivého obrazu. Rozprostře se před námi Hradec Králové.

Jsme teď v pokoji staršího činžovního domu. Na posteli se tu převaluje kluk, velice podobný duchovi vedle mne. Křičí ze spaní. Pohlédnu průvodci do tváře. Věčnost.

Opět uzřím krumlovský zámek. Kolem náměstí zamíříme do parku. Sedí tu na lavičce dvojice milenců.

Jako nehmotný přízrak sem přilétá i ten kluk z Hradce. Obklopuje ho modrá záře. Nevidí nás.

Vznáší se nad milenci. Něco říká a kleká si dívce k nohám. Milenci se začnou líbat.

Barevný duch zbledne. Potom splyne s mým šedým průvodcem a ten zmizí.

Objeví se místo něj dívka. Natáhne ke mně ruku dlaní vzhůru. Přijmu ji.

Vzneseme se nad Krumlov, který zahalí šedivý opar, z něhož vyběhne dívka podobná té, co před chvílí seděla na lavičce v parku. Přeběhne most a zastaví se až na plácku pod zámkem.

Měsíční svit, odražený od hladiny Vltavy, jí vpadne do tváře. Vždyť je to má průvodkyně. Objímá ji ovšem modrý opar.

Náhle se vrhne opět v zoufalý úprk. Zmizí nám z dohledu, ale během několika okamžiků se objeví na sousedním mostě vedoucím přes Vltavu, nad kterou jsme se vznesli. Křižuje se.

Otočím se k průvodkyni. Věčnost.

Letíme za dívkou, která se nám ztrácí na schodišti. Podjede jí noha. Spadne za schody a škaredě si odře tvář.

Její cestu následně lemuje krev. Před zámkem se sklíčeně přimkne ke kmeni staletého stromu. Její zkrvavená tvář pomalu sjíždí po kůře lípy. Barví ji rudě.

Bezradně mumlá něco nesrozumitelného. Pak se ožene. Vyskočí. Uběhne pár metrů. Opět padá na zem a nakonec skáče do příkopu, kde ji roztrhají medvědi.

Její duše vstoupí do duše mé průvodkyně. Vše se rozplyne.

Jsem zpátky v podkroví jednoho z domů českokrumlovského náměstí. Měsíc vikýřem hází podivné stíny.

Záhy ho ale umlčí mrak. Stojím tu sám a má ruka zeje do prostoru.

 Obrátím oči v sloup a povzdychnu si. Je to tak dávno.

Zavřou se za mnou dveře a vrzající chody uzavřou tuhle podivnou vzpomínku. Kéž by to tak bylo.

Ráno na čele nahmatám modřinu. V rohu zaškrábe myš.