Požil byste tvrdou drogu, byť by byla legální? Hodláte vstoupit do manželství? Jaké účinky má alkohol? Pokud jste již uzavřel sňatek, učinil byste tak znovu? Jak se nejčastěji požívá marihuana?

Paradoxy v našem životě. Vlastně nevíme. Nemůžeme vyzkoušet vše. Tak jen usuzujeme a dáváme na předsudky. Přijímáme závěry a konstatování druhých za svá. A je tu další paradox, ve kterém nedáme na nikoho! Milujeme-li, pak je to jen náš pocit a nikdo ho nemůže pochopit. Žádný předsudek! Prostě jsme v tom a co si myslí ostatní nás nezajímá, nemohou nás přeci pochopit. Teprve, když zjistíme, že láska je jen pocit jako každý jiný, děláme úsudky. Vidíte a já píši tohle zamyšlení roztřeseným rukopisem za jízdy v trolejbuse na školní tašce. Přede mnou stojí jedna dívčina z našeho gymnázia, kterou už déle zpovzdálí obdivuji a nikdo není s to pochopit ten ostych, že k ní nepřistoupím a nedoprovodím ji domů, že ji nechám vystoupit. Vždyť zamilovanost je jen předsudek!

Vše neznámé má pro nás visačku, na které je nějaký náš předsudek. Nezbývá nic jiného než ji strhnout a rozbalit ten balíček s tajemstvím. Karolína Vaverková takhle každý večer rozbalovala další psaníčko. Psaníčko s Pervitinem. Když začnete číst její knihu, dostanete se do doby, kdy ještě žádné psaníčko v peněžence nenosila, kdy jen nevinně koketovala s pitím alkoholu s přáteli. Ovšemže je alkohol jednou z nejnebezpečnějších drog, protože je legální. Ale Karolína hledala něco fajnovějšího. Dostala se k marihuaně. Tehdy svitla naděje, že by u ní mohla zůstat. Naděje, protože marihuana je jednou z nejméně nebezpečných drog. Jenže od marihuany k tvrdým drogám jako Pervitin je jen malý krůček, když obé prodává stejný dealer. Každý večer tak rozbalovala psaníčko s tajemstvím. Nejdřív jen jako občasné úlety při večírcích, na které jezdila Karolína, tedy v příběhu Eva, z rodného Zlína až do Prahy. A už to bylo tady! Pervitinová závislost. Piko se jí dostávalo stále více pod kůži, až se jednoho dne pod kůží skutečně ocitlo. Píchnula si ho.

A jak z toho ven? Jak Karolína píše, je to cesta bez cíle. A když jednou ochutnáte, těžko se už zapomíná. Avšak v předmluvě přiznala, že kniha je určena také rodičům drogově závislých, aby byli schopni pochopit, co se točí jejich ratolestem v hlavě. V tom okamžiku se pro mě kniha stala skutečně zajímavou. Nabrala totiž poutavý rozměr vztahu rodičů k dětem - neschopnost uvěřit, že jejich děti už nejsou dětmi. Bylo to cosi nepoznaného, neboť s rodiči vycházím jako s kamarády nebo lépe řečeno partnery. Podporují mě, jak finančně, tak citově, s nadějí, že já zas budu podporovat je a své děti. Asi neporozumím důvodům, které Karolínu k drogám vedly, proto jsem použil ten oslí můstek na začátku! Drogy jsem v plné škále nikdy nevyzkoušel, ovšem zamilovanost je taky drogou! Drogou, kterou si vyrábí mozek sám, přírodně a občas má také stejné příznaky včetně těch abstinenčních.

A proč je láska předsudkem? Pouštíme se do ní stejně bezhlavě jako Karolína spadla do drog. Je všude okolo nás, tak z ní chceme taky něco ochutnat. Žene nás do toho naše vlastní zvědavost, která bourá závěry, konstatování, předsudky druhých. Ale zamilovanosti najednou zjistíme, že jsme spolu jen díky předsudkům. Stojíme proti sobě jako dva dogmatikové díky tomu, že jsme chtěli někoho vlastnit a cítit se s ním v bezpečí. Stalo se nám to třeba jen jednou v životě, ale stalo se to každému z nás. Není se však čemu divit. Láska je všude okolo nás, stejně jako v Karolínině okolí drogy, tak chceme trochu ochutnat. Není se pak čemu divit, že ochutnala i ona, ač Pervitin.

Oproti knize Karolíny Vaverkové Vám tady předkládám vlastní soudy, ale to je už poslání kritiků. Kdybych měl posoudit dílo z technického hlediska, přehlédl bych občasné překlepy a hrubky, které s lehkostí vyvažuje úplně nové penzum slov. To bude tím, že nejsem z Moravy. Moravština se mi velice líbí, ale hlavní není styl! Důležitý je celkový pocit z knihy. Zdá se mi, že krom tvrzení, že byla mladá a hloupá, čtenářům autorka nic nepodsouvá. Dovolila si jen tento předsudek k mládí, ale to v rámci výpovědi o svém dospívání, které rozhodně nebylo jednoduché a mě nezbývá než konstatovat - říci Vám svůj závěr: „Kniha Bílá moc je jednou z těch, které se čtou jedním dechem.“

 Rozhazuji rukama, řekl jsem vše, co jsem chtěl. Jen mi teď přijde škoda, že kvůli mé recenzi budete k této knize přistupovat se svým předsudkem. A tak uvedu poslední argument pro její četbu. Kniha vám dá na chvíli zapomenout od Vašich starostí a předsudků. Na chvíli se stanete Karolínou Vaverkovou a to je přece cílem každého našeho pocitu, ne? Zapomenout na skutečnost! Horší, že tyhle pocity plodí předsudky a drogové závislosti… závislostí se Vám může stát i psaní jako mně… odtrhněte mě někdo od toho compu!!!