|
| |
 |
Prasákův konec
Autor: Willy (Občasný) - publikováno 2.7.2001 (23:04:54), v časopise 10.7.2001
|
|  |
Prasákův konec
„Chceš sex?“
Podíval jsem se do jejího do ruda rozpálenýho obličeje. Maximálně třináct.
„Co?“
Bylo jarní odpoledne. Seděl jsem na Kampě a vychutnával první jarní paprsky.
„Neslyšels, nebo děláš blbýho?“
Na stromech první pupeny, zelenající se trávníky, nepravidelně poházený smažky, zamilovaný párečky, mezi tím vším pobíhající psi.
„Tak co je? Chceš sex, nebo mám hledat někoho jinýho?“
„Kolik ti je?“
„Je to důležitý?“
Bylo to důležitý…
„Není.“
„Tak proč se ptáš?“
„To fakt nevím…“
Chvíle ticha. Sedá si vedle mě a pokládá mi ruku na koleno.
„Chceš sex?“
Ruka pomalu klouže směrem k rozkroku.
„Už jsi se mě jednou ptala.“
„Neodpověděl jsi!“
Letmo se dotýká nadouvajícího se poklopce, chvíli se zastavuje a potom klouže zpátky ke koleni.
„Líbím se ti?“
„Kolik ti je?“
Zajíždí dlaní mezi stehna.
„Běž už do hajzlu. Je jedno kolik mi je. Chci šoustat.“
„Proč se mnou?“
„Byl jsi první na ráně.“
Ruka se opět dává do pohybu, prsty lehce přejíždí přes poklopec, tam a zpátky, z roskoše do pohádky.
„Je to příjemný?“
„Až moc. Ještě trochu přitlač a budeš si muset hledat někoho jinýho.“
Směje se, odhaluje malý zoubečky, rozkošný perličky, chci je ochutnat.
„Tak pojď někam do křoví. Uděláš mi to a potom už se nemusíme nikdy vidět.“
Fajn. To není špatnej nápad. Vstáváme a hledáme soukromí.
Za zdí, skryti před zraky světa se líbáme. Její dětský jazýček ochutnává moje sliny. Jsme vzrušení na hranici únosnosti.
Sundává si tričko a odhaluje malé, něžné, čerstvě rašící bradavky. Skláním se k ní, abych navlhčil ten dětský hrudníček.
Rána. Hvězdičky. Tma.
Probouzím se a nemůžu hýbat rukama.
Jsem přivázanej ke stromu.
Hlava mi třeští.
Před očima se mi odvíjí film pravdy. Dvě malé, třináctileté holčičky se olizují, strkají si prsty a jazyky do svých lehce ochmýřených kundiček. Smějou se mi do očí, hned se zase odvrací a pokračujou ve své show.
Když skončily, hodily na sebe oblečení, otočily se ke mně a beze slov se mi vysmály.
Potom jedna z nich přišla blíž, vytáhla se na špičky a naklonila se k mému obličeji. Růžovou špičičkou jazyka mi lehounce olízla rty. Pak si mě přestaly všímat a se smíchem odběhly.
Stojím tu sám, přivázanej ke stromu, nasávám smrad ze psích hoven a čekám na to, až si to někdo zase přijde rozdat do temnýho křoví. Snad mě tentokrát vezmou mezi sebe.
|
|
|
