Kočka patří do džungle...

Sonja se protáhla škvírou mezi dvěma pardály a vklouzla do dveří hudebního klubu zrovna tak, jako když si na sebe oblékáte právě nové tričko. Zespoda se ozývalo hlasité dunění a ona kráčela po úzkých schodech temně zelenou chodbou kamsi dolů, snad až pod kůru matky země. Svlékla si boty, cítila tak lépe pevnou zem pod nohama a připadala si mnohem jistější. Tam někde vespod pod ní to jádro plné žhavého magmatu sálalo teplo, které jí skrze zem dodávalo sílu. Prošla místností, kterou osvěcovaly oči mohutného zeleného pavouka a zastavila se až na baru, kde si objednala nápoj s čerstvými lístečky máty. Kočka v ní se protáhla a tiše zavrněla. Sonje se občas levé oko zúžilo do tenké štěrbinky a z jedné ruky jí vyskočily kočičí drápky. Rychle musela zatnout dlaň, aby v tom návalu v klubu nikoho nezranila. Jedna polovina jejího těla byla takovým milým domácím zviřátkem, které jen občas potřebovalo vyvenčit. Proto přišla právě sem. Jen ji notně znervózňovali psi, kteří pobíhali zcela bezprizorně v těch méně hlučných oblastech podzemního klubu. Psi celkově nic nevydrží. Umí akorát dělat oči a běhat za vámi jako za sluncem. Jenže ona není žádné slunce, chce mít svůj klid a ne se zabývat natolik veřejně prospěšnou činností jakou je svícení pro jiné.

„Hoj číčo, můžu tě pozvat na drink?“ řekly úslužně nějaký psí kukadla za ní a zavrtěly ocasem.

Tasila drápy a zaryla se dotyčnému hluboko pod kůži. Ten jen vykníkl a se schlíplýma ušima odběhl do davu. S klidem si usrkla z koktejlu a odešla venčit svoji kočku kamsi do džungle. Dj si lámal rytmus pod rukama a Sonja se začala brzy pravidelně vrtět. Publikum dusalo do tempa junglové hudby a snažilo se vytřepat si z těla přebytečnou energii. Hlavy těch, kteří sotva přišli stále svítily jako žárovky, zatímco ten zbytek už doblikával na pohovkách v zadní části místnosti. Sonja vyjekla a samou radostí si povyskočila. Stejně jsou to všechno jen pudy, které potřebují jednou týdně v pátek vybít.

Tančila skoro hodinu, ale kočka v ní pořád tak divně mrouskala a ježila fousy.

„Mňau, tohle není ta správná džungle,“ řekla po chvíli.

„Proč?“ podivila se jí Sonja.

„Já nevím, potřebuju se venčit nějak jinak. Chci do džungle, pojď ven.“

Sonja poslechla, zhoupla se po liáně a za chvíli už kráčela pryč zešeřelým dvorkem někam směrem k parku. Trošku se jí stýskalo po teplém a útulném klubu, ale přecejen to zvíře v ní chtělo někam jinam. Park byl značně rozlehlý, tráva úhledně posekaná a stromy pečlivě naskládané ve večerní mozaice. Stíny vytvářely na silnici pruhovanou zebru a občas někde vzadu proběhla liška nabarvená tím levným odstínem zrzavě červené, který koupíte v každé drogerii. Na tom nejúhlednějším místě se páslo pár srnek a vedle nich pokuřoval nějaký postarší pardál tlustý kubánský doutník. Na krku mu viselo několik zlatých řetězů, jeho tepláky byly stoprocentně značkové a hlava tak holá, že se ve večerním osvětlení úplně leskla. Snažil se srnkám prodat nějaké ty drogy, měl u sebe pár gramů solidního koksu. Jenže ty mu na to zvysoka kašlaly a raději se ohlížely za tygry z reklamních agentur a přežvykovaly u toho pár trsů trávy.

Sonja se usadila doprostřed asfaltové cesty a poslouchala vzdálené hučení laciné diskotéky.

„Já nevím, tohle pořád není ta pravá džungle, zkus vylízt na strom, třeba mi to pomůže,“ řekla kočka.  Sonja uposlechla, ale kočce se to pořád nelíbilo. Strom byl navíc plný malých pavoučků, kteří se pletli do vlasů a jí se to zrovna třikrát nelíbilo.

„Cítíš ducha přírody?“ zeptala se kočka, ale Sonja jen nechápavě zavrtěla hlavou.

„Tak se podívej,“ řekla a ukázala packou někam dopředu. Cesta, na které ještě před chvílí seděla, se začala vzdouvat jako jedno velké břicho, pupek ducha přírody, který byl schován někde pod ní, ale tak nějak se nemohl dostat ven.

„Je tam, vidíš ho?“podotkla kočka. „Chudák, to je tím, že jsme ve městě, tady ho sešněrovali mezi domy a ulice. Potřebuju odjet někam do opravdový přírody, tam ho určitě potkáme.“

„Ale já nevím, jestli s tebou chci někam jet. Já jsem městskej člověk, co bych dělala někde v lese? Navíc ty seš kočka domácí, ani tam dost dobře nepatříš.“

„To není pravda, já jsem kočka divoká, jen ty sis toho pořádně nevšimla. Tikala jsem v tobě jako časovaná bomba. A teď chci sakra zpět do lesa odkud jsem přišla.“

„A na just tam s tebou nepudu!“ naštvala se.

V tu ránu jí kočka zaryla své drápy hluboko do střev a Sonja se zkroutila v nepříjemné křeči.

„Já jsem tvůj pud, mě musíš poslouchat, alespoň jednou za čas. Když mě neposlechneš, tak tě to bude secsakramentsky bolet, mňau!“

„Dobře, chceš se vyvenčit, chápu tě. Zavolám Pavlovi a pojedeme k němu domů přespat, co ty na to? Ten ti udělá teprv nějakou džungli.“

Vytočila číslo na svém mobilním telefonu, ale na otázku zda u něj může přespat se ozvalo jen zdráhavé zavrčení. „Právěs mě vzbudila. A navíc nevím proč mi voláš v tuhle noční dobu. Vždyť budou tři hodiny a já mám být v pět v práci. Myslím, že to nemá cenu, aby jsi sem jezdila.“

„Ale já tě potřebuju. A to moc!“ zakňučela a v tu chvíli se podobala spíš šelmě psovité než kočkovité.

Zavěsil a kočka, která začínala být čím dál tím rozdrážděnější ji vztekle kousala do nervů. Nakonec jí nezbylo než přikývnout a vypravit se na nádraží, aby chytla nějaký noční spoj mimo Prahu.

„Mě je Praha těsná pro život. Chci přírodu,“ vzdychala kočka a řádila jí uvnitř v těle až to bolelo.

Seděly ve vlaku, pražce se jim míhaly za očima a Sonja začínala pociťovat stejnou touhu jako kočka před ní. Úplně se to na ni přeneslo a s každou další stanicí, kterou přejeli, se začínala těšit víc a víc. Nakonec jí to všechno začalo připadat jako její vlastní nápad a to zvíře, které ještě před nedávnem měla v těle kulaté a schoulené, se rozpustilo v žilách jako nějaká droga. Jela sama jen se svojí dávkou micky v těle a toužila utéct zpět do lesa, odkud kdysi dávno přišla. Podívala se na své nohy a uvědomila si, že je stále bez bot. Pravděpodobně je zapomněla někde v klubu, ale bylo jí to úplně jedno. Z vlaku vyskočila na stanici, kde se nezdálo být skoro nic kromě pár víkendových chalup. Utíkala stezkou směrem k lesu. Přestože tu nikdy předtím nebyla, tak věděla kudy se dát, aby došla ke starému a opuštěnému lomu. Jako by se jí o tom kdysi zdálo.

Když už jí do zad nepražila žádná světla chalup, tak si pomalu svlékla oblečení. Schovala ho za jeden keř a úplně nahá pokračovala dál lesem. Jehličí ji příjemně bodalo do nohou. Rozběhla se a pobíhala ze strany na stranu, jako by si s někým hrála na honěnou. Občas při tom ukousla někde nějaké listí a bavila se tím, že ho mohla pomalu žvýkat. Když se jí zachtělo na záchod, tak si sedla do křoví a ulevila si. V tu chvíli jí tělem projel ten duch přírody až se celá zachvěla. Považovala to za nějakou vyšší sílu a vůbec jí nedocházelo, že to jenom čůrá v nějakým blbým lese nedaleko chatařské osady. Země se opět začala vzdouvat a před ní se roztáhl ohromný pupek, přesně ten, který byl pravděpodobně skryt ve městě pod asfaltovou silnicí. Byl pokryt listím a jehličím, které když odhrnula tak cítila jeho hladkou teplou kůži. Plazila se po zemi a snažila se celým tělem cítit jeho strukturu. Celý svět kolem ní bylo jedno velké břicho toho zvláštního ducha. Když vyšplhala výš, tak dokonce cítila jak mu bije srdce. Zvedla se a utíkala lesem dál. Tělo měla poškrábané a blonďaté vlasy plné listí a jehličí. Dorazila k jeho ústům. Byly naplněny vodau a po okraji rtů se lemovaly písčité útesy. Bezmyšlenkovitě skočila do vody, plavala mezi rybami a okusovala jim ploutve. Tělo se jí nadlehčilo a uvolnilo. Nad hlavou jí svítil kulatý měsíc jak z nějaké pohádky a plival na ní dolů drobné kapičky vody. Vylezla ven z vody a natáhla se do písku, který se jí okamžitě přisál k tělu. Byla volná a příjemně se chvěla. Pozorovala jak se mění stíny v lese, snažila se naslouchat všem zvukům zvířat kolem ní a větřit nové pachy. Ponořila si ruku mezi nohy a začala se tam jemně dráždit. Potřebovala by u sebe mít nějakýho pořádnýho chlapa, ale ne takovýho chlapečka jakým byl Pavel. Někoho stejně přírodního jako ona sama. Někoho, kdo by jí teď a tady udělal dobře. Místo toho jí nezbylo než nechat pracovat svojí fantazii a pomoct si bez něj. Užívala si a ten divnej duch přírody do ní pronikal všemi póry. Za chvíli se zachvěla a protáhla celé tělo. Nohy se jí klepaly, protáhla hlavu a zavyla na měsíc. To vše značilo, že její potřeba umlkla. Oči se jí klížily a ona pomalu usínala obalená peřinou z písku.

Nedlouho na to ji bodlo ranní světlo jehly do zorniček. Rukou si jemně upravila vlasy a zcela spořádaně si odešla do křoví vyzvednout své oblečení než tudy začnou chodit lesníci. Vrátila se zpět na zastávku jako by se nic nestalo. Z hlavy si vyklepala všechno listí a rty si přetřela temně rudou rtěnkou. Jediné co trochu kazilo její solidní vzhled byly bosé nohy, tudíž se musela každému dívat do očí a nenechat ho, aby jí na ně pohlédl. Zítra se pro ně staví v klubu. Opět ucítila kočku v sobě. Tentokrát spokojeně předla a vůbec nezlobila tak jako včera večer. Nejradši by sice ještě zůstala v lese, ale za pár hodin musí nastoupit do práce, povinnost ji volá. Mezitím si stihne doma vzít náhradní boty, aby si tam nenadělala ostudu. Odfrčela vlakem do Prahy,kde zapadla do svého útulného vinohradského bytu. Celá se důkladně osprchovala. Zuby jí ještě trochu vrzaly, když se usmála, protože mezi nimi měla zalezlé zbytky písku.  Vlasy si stáhla do ohonu a oblékla si temně modrý kostýmek, bílou košili a boty na podpatku. Vypadala skvěle a naprosto spořádaně, jen si připadala jako by něco v lese ještě zapomněla dokončit.

V práci měla za úkol jednat se zákazníky a informovat je nejnovějších výhodách cestovního připojištění. Občas se jí podařilo s někým podepsat smlouvu za což dostávala příplatek. Seděla tam ve vypolstrovaném křesle ve svém oddělení, kam postupně během dne přicházely a odcházely desítky lidí. Jen jedna můra, co si nesla rohlíky v síťovce se na ni tak divně zadívala, právě když jí vysvětlovala, že připojištění se nevztahuje na zlomené končetiny při extrémních sportech.

„Víte, že vy máte oči úplně jak nějaká kočka? Máte tam jen takový štěrbinky. Já si doma chovám takovou mourovatou micku, tak to poznám. Jsem přes kočky odbornice.“

„Dobře, ale to pojištění..“ snažila seto přejít Sonja. Ze všeho nejmíň si přála, aby se v práci provalilo, co prováděla včera večer, protože pak by dostala zcela určitě vyhazov.

„No ale fakt, že jó..vy ste mi ale číča..víte já tý mojí dycky kupuju jatýrka, to ona ráda. Ryby ne, zato jatýrka, po těch by se utloukla.“

Krev se jí nahrnula do obličeje. Co když se to nakonec provalí. Kočka v těle se jí snažila zahrabat co nejhlouběji, jen ať na to probůh nikdo nepřijde.

„Ale to se nemusíte červenat, furt je lepší bejt kočka než taková stará sůva jako já...Co jste to říkala o tom připojištění?“ obrátila bába, která už začala cítit, že si Sonja připadá trapně.

Vydechla si...

Zbytek pracovního dne neproběhl zrovna hladce. Občas se jí vytasily drápky zrovna když podepisovala smlouvy a protrhla tak hedvábný bílý papír. Musela všechno dělat minimálně třikrát než se jí to povedlo a ještě se neustále omlouvat klientům za svojí neschopnost. Naštěstí šéf nebyl přítomen, jinak by už dávno stála na koberečku. Kočka se opět začala probouzet, pravděpodobně jí to včera nestačilo nebo se zmlsala a teď chtěla ještě víc. Možná prostě jen nedokázala přepnout zpět do normálního režimu. Na desátou vypadla ze zaměstnání a  tělo jí už brnělo v křečích.

„Co po mě sakra zase chceš?“ obořila se na ni.

„Džungli.“

„Měla jsi včera, to ti nestačilo?“

„Tss, nějaké té hoďce v lesíku za Prahou ty říkáš džungle? Mňau, já bych ti teprv ukázala co to doopravdy je,“ prohlásila kočka a táhla ji směrem ke Stromovce.

„Počkej, co to děláš, já tam přece nemůžu! Musím jít domů uklidit a pak se v klidu vyspat!“ protestovala, ale to už stála v parku a kočka z ní rvala oblečení.

„Ale tohle není přece žádná příroda, sem to nepatří!“

„Jen počkej, ty tady tu přírodu najdeš!“

„Ale já nechci! Navíc je tu moc predátorů! Ještě mě něco uloví! Jsme ve městě sakra!“ protestovala Sonja, ale přesto musela dělat co jí to zvíře v ní poručilo, jinak by dostala pekelné bolesti.

„Tohle není vůbec hezký, já mám strach,“ brečela, ale nezbývalo jí než poslouchat.

Stála tam velká zděná budova a hned za ní  několik ramenatých nácků lovilo kluka snědší pleti. Oběti kapala krev z nosu na zem a pěsti na ní dopadaly ze všech stran. Bála se, že pokud se přiblíží, tak si podají i jí. Před zahradní hospodou se dva postarší gepardi prali o samičku. Ten kdo zahubí toho druhého, tak se bude moci dnes večer spářit a předat svoje geny dál. Schovávala se za stromy, snažila se aby byla co nejméně nápadná, ale nakonec musela podlehnout kočičímu volání a nahá vylezla na strom odkud se rozhlížela po kraji. Jak se tak rozhlížela, tak si vůbec nevšimla, že k jejímu stromu se mezitím připlížili dva predátoři v policejních uniformách. Jejich postoj naznačoval, že jsou na lovu. Obklíčili strom na kterém seděla a cenili na ní tesáky. Byla bez možnosti úniku.

„Jménem zákona slezte z toho stromu, vyzýváme vás.“

„Proč, čeho jsem se dopustila?“ křikla dolů.

„Porušila jste nařízení 51 odstavec § 24 o veřejném pořádku. Copak nevíte, že nemůžete jen tak běhat nahá po veřejném prostranství?“ upozorňoval jí jeden z dravců. Stejně si s ní jenom hrají, tak jako ona, když uloví nějakou myš. Jenže tentokrát se sama stala kořistí. Sebrala odvahu a pokusila se o poslední zoufalé gesto. Natáhla ocas a vší silou se odrazila, aby doskočila co nejdál ze stromu. Doufala, že dopadne na všechny čtyři a podaří se jí jakš takš uniknout. Jenže jak byla nervózní, tak jí nohy podjely a ona slítla přímo před policisty. Ti se na ni vrhli jako dravá smečka. Ještě kus ji pronásledovali než zcela podlehla a ozvalo se: „Máte právo nevypovídat. Vše, co odteď řeknete může být použito později proti vám.“

Nasadili jí náramky a zavlekli do policejního auta, které ji odvezlo přímo na stanici. Vyšetřovací místností byl tmavý pokoj se starým stolem na kterém stál psací stroj. Oblékli ji do erárního oblečení, aby nepohoršovala a postavili na přesně vyznačené místo na zemi. Tam venku někde byla příroda na kterou teď ona nedosáhla. A to se právě rozjela do toho nejlepšího.

„Jak byste vysvětlila své chování?“ zeptal se jí obrýlený vyšetřovatel menšího vzrůstu.

„Já nevím, copak vy jste nikdy nedělal to samé?“ odvětila, ale zapomněla při tom zaznamenat, že udělala dva kroky z vyznačeného místa. V tu chvíli se jí do boku zaryl nějaký tvrdý plastikový předmět až se tělo zkroutilo bolestí. Nicméně modřina jí nenaskočila, protože oni dobře věděli, kam se strefit, aby z toho nebyly důkazy.

„To jste nikdy nechoval žádný zvíře? Nikdy nepotřebovalo vyvenčit?“ divila se znovu.

„Tenhle tón bych si teda vyprosil, takhle se mnou mluvit nebudete, já jsem veřejný činitel. A krom toho, my se venčíme jinak viď?“ mrknul na svého spolupracovníka a chvíli na to se Sonje zaryly do těla ty samé plastikové předměty, každý z jedné strany. Kočka vykníkla a protáhla obličej bolestí.

„Takže obviněná přiznává, že se úmyslně dopustila přestupku..“ zapisoval ten větší z policistů.

„Nic takového jsem neřekla!“ vykřikla  a jak viděla, že na ní letí další rána pendrekem, tak uskočila a tasila drápky.

„Ohrožovala veřejného činitele ostrým předmětem, kterýžto jí byl odebrán a pachatelka byla poslána do výchovného ústavu..“ozývalo se pravidelné klapání psacího stroje.

Do dveří vrazila posila skládající se ze tří po zuby ozbrojených šelem psovitých. Popadli Sonju zezadu, zkroutili jí ruce za zády a jeden z nich si ji hodil přes rameno jako úlovek.

„Však my už ti vyprášíme kožich..“ mumlali si pod vousy a z dálky jen tiše doznívalo: „Obviněná doznala svůj přestupek..“

Tři týdny na to se otevřely dveře jednoho ústavu kdesi na předměstí a z nich vykráčela do latě srovnaná Sonja. Ruce držela za zády a hlavu měla vztyčenou tak, aby viděla přímo před sebe. Před sluncem ji chránila pečlivě vyžehlená bílá košile, černá sukně a postarší černé lakované lodičky. Obličej měla šedý, sešlý a zvrásněný a v jejích očích už nezbylo nic z toho původního kočičího šarmu. Spíš připomínaly rybu, dost možná leklou.  Z černé plátěné tašky vybalila tenký svetřík a přetáhla si ho přes hlavu. Jak se oblékala, tak jí z podbřišku vykoukla veliká jizva ještě trošku poraněná od drápků. Zvíře se nejspíš bránilo zuby nehty, když ho vytahovali ven. Nejřív si nabrousili skalpely a pak vytáhli micku, jako by šlo o nějaký přebytečný nádor.

Její tělo dunělo prázdnotou a vítr, který jí foukal mezi uši, vytvářel v hlavě meluzínu. Vytáhla z kapsy malou krabičku a do dlaně si vysypala dvě pestrobarevné pilulky. Prášky pro štěstí. Polkla. Čiči, kočko kde jsi? Uvnitř nebyla. Její ústavní psycholožka říkala, že by měla počít něco se svým životem. Možná by si měla pořídit nějaké spořádané a neškodné domácí zviřátko, které by dalo tomu všemu smysl. Procházela slepou ulicí někam dozadu. Po její pravé ruce se vybarvovala výloha s desítkami papoušků, rybiček, želviček a štěňátek odchovanými v zajetí. Jejich příroda nebyla plná jehličí a tajemných zvuků. Sestávala se pouze z pilin a vrzání kolečka pro myši.

Vešla dovnitř, dveře za ní zacinkaly, podívala se na slečnu prodavačku a tichým vybledlým hlasem vyslovila: „Chtěla bych si koupit kotě.“

Dne 18. srpna 2005