2,

Uplynul celý měsíc a Honza se stále neozval. Vlastně by se dalo říct, že Ivana už naprosto přestala doufat. Jenže právě v té chvíli, kdy už ztrácíme naději se většinou něco stane…

Ivana se zrovna chystala přepnout kanál, protože reklama lákající ke koupi zbrusu nového pracího prášku jí skutečně nezaujala, když zazvonil zvonek Okamžitě vyrazila ke dveřím. Hned jak v kukátku spatřila Romanu, začala tušit že za její návštěvou se něco skrývá. A nepletla se! Romana jí totiž přišla nalákat na dnešní akci v parku, která měla být symbolickým zakončením prázdnin.

„Musíš jít se mnou!“ přemlouvala ji kamarádka a hned dodala, že tam bude David, což byl její nejnovější objev.

„Nebudu vám tam dělat křoví!“ odpověděla Ivana radikálně a nechystala se svůj názor měnit. Romanu však její slova viditelně nepřekvapila: „A když ti řeknu, že tam bude i Víno zadara…“ triumfálně se usmála a jasně počítala, že její odpověď kamarádku odzbrojí.

„Tak to tam už vůbec nemůžu jít! Honza by si myslel, že tam jdu kvůli němu a to by bylo dost uhozený!“

To už se ale Romana začala přehrabovat v Ivanině skříni: „Musíme vybrat něco, z čeho mu hned dojde jakou udělal chybu a vůbec sedni si tady…“ řekla a přišoupla kamarádce židli.

„Musíme něco udělat s těmi vlasy...“

„Nevím proč to děláš, protože já stejně nikam nepůjdu.“ Odporovala Ivana a zvedala se ze židle.

„Neštvi mě, trošku ti to tady přistřihnu. Pak se oblečeš a půjdeme k nám a tam to už nějak doladíme, jasný?“

Možná by se zdálo, že se jednalo o otázku, ale bylo to myšleno spíše jako pouhé oznámení. Ivana se tedy rezignovaně znovu posadila.

Po Romanině zásahu skutečně byly vlasy o dost hezčí a vybraný model taky rozhodně nepůsobil odpudivě.

Ivana se ještě domluvila s rodiči a pak už se vydaly k Romaně domů. Tam dokončily pár závěrečných úprav. Ještě se před odchodem trochu napily na kuráž a vyrazily.

Už jak se blížily k místu konání, začaly potkávat hloučky neznámých lidí, a tak pochopily, že účast asi nebude zrovna malá.

„Třeba to nebude tak špatné.“ Pronesla Ivana, když jí jeden z přítomných kluků věnoval úsměv.

Jenomže hned jak dorazily na místo bylo jí jasné, že se spletla! Honza totiž společně s ostatními členy kapely prodával lístky. To zničilo veškerou její naději, že by mohla celou tuhle akci absolvovat, aniž by si ji všiml.

Chytla Romanu za ruku a jí zoufale pošeptala:„Tam nemůžu jít!“  

Romana však její slova příliš nevnímala:„Ale neblázni!“, řekla a táhla kamarádku ke vstupu.

„Dejte nám dva lístky.“ Nahlásila jednomu z prodávajících a jeden lístek hned vrazila Ivaně.

„Třeba si nás nevšimne.“ Doufala v duchu Ivana a chystala se zmizet mezi dalšími účastníky.

To jí ale překazil hlas, který se jí ozval za zády: „Lucinko, to jsem rád, že jsi tady!“

Musela v tu chvíli barvou  připomínat semafor, protože si připadala, jako by se měla propadnout do země.

„Strejdo, ahoj...“ Odpověděla nervózně a znovu se chystala zmizet.

Jenže v tu chvíli se už otočil i Honza, který se doposud zaobíral laděním své kytary.

„Ahoj!“ prohodil, když spatřil její rudý obličej.

„Jsi hodná, že si přišla.“ Pokračoval strýček.

„Děkuju, ale teď už musím jít, aby mi neutekla Romana. Ahoj!“

Sklonila hlavu a rychle proplula mezi ostatní.

„No, vidíš, že to nebylo tak hrozný.“ Uklidňovala ji Romana, když stály frontu na pití.

„Děláš si legraci? Myslela jsem, že se propadnu do země!“

„No, rudá jsi byla dost…“ zasmála se kamarádka, ale pak už raději změnila téma: „kde by mohl být ten David? Říkal sice, že přijde až později, ale doufám, že nečeká, že tu budu celou dobu sama…“

„To snad nemyslíš vážně? A já jsem jako vzduch? Vytáhla jsi mě sem, tak ne aby ses na mě vykašlala až se objeví!“

„Neboj se, já to tak nemyslela, jenom nechci aby si myslel, že mě může nechat čekat.“

Dál už ale hovořit nemohly, protože na ně konečně přišla řada. Obě si poručily panáka zelené a šly si sednou na lavičku k podiu.

Zrovna hrála nějaká jim neznámá kapela, takže se raději bavily pozorováním ostatních lidí. A na každém se jim podařilo něco objevit – tenhle měl velký nos, ta byla hrozně oblečená, tamten zase vypadal jako by mu někdo vylil na hlavu zelenou barvu…

„Co to tu děláte?“ dolehlo k nim najednou. Obě současně zvedly hlavu a hned poznaly Davida.

„No, konečně.“ Odsekla Romana a nějak zvlášť mu nevěnovala pozornost snad kromě toho, že mu vrazila do ruky dvě prázdné skleničky a poslala ho pro další várku.

Netrvalo ani pět minut a už byl zpátky. Každé podal nově naplněnou skleničku a přisedl si k nim.

Ivaně okamžitě problesklo hlavou, že teď už bude jen tiše sedět a přihlížet tomu, jak se ti dva společně dobře baví, ale to se spletla! David byl rozený komediant a pořád je něčím zaměstnával, což zapříčinilo, že se ani jedna z dívek nenudila. Nakonec ale nevydržely a omluvily se, že si musí odskočit.

Právě se vracely na své místo, když zahlédly Honzu hladícího neznámého psa. Ivana si povzdechla, smutně se podívala na Romanu a chystala se jít si znovu sednout. Romana ji však chytla za ruku a vedla směrem k Honzovi.

„Ten je ale krásný…“ řekla a už si malého chlupatého vlčáka začala hladit.

Ivana nejdřív jen stála opodál, ale pak už nevydržela a taky si roztomilého pejska pohladila.

„To je ona. Jmenuje se Brenda…“ odpověděl naprosto přirozeně Honza a podrbal Brendu za ušima.

„Jdu ji zrovna odvést domů. Je tu na ní moc rámus a navíc budeme za chvíli hrát. Nechcete jít se mnou?“ navrhl dívkám nandávaje Brendě vodítko.

„Jasně, stejně se potřebujeme projít.“ Zareagovala už mnohem méně stydlivě Ivana.

Romana také souhlasila a tak vyrazily. Už byla docela tma, ale vzhledem k tomu, že se obě kamarádky cítily docela povzbuzené zelenou, kterou vypily, tak se ani trochu se nebály.

Cestou si příjemně povídaly a Ivaně už nebylo ani maličko trapně. Naopak cítila se vskutku příjemně…

Najednou ale jejich debatu přerušil neznámí kluk kráčející naproti nim.

„No, nazdar.“ Řekl směrem k němu Honza.

„Čau, kam to jdeš?“ odpověděl záhadný mladík.

Během toho co mu Honza vysvětlil cíl jejich cesty si ho Ivana stihla lépe prohlédnout a s překvapením zjistila, že není až tak neznámý.

„Jé čau, sousede…“ vyslovila vesele a nemohla uvěřit svým očím stejně jako on.

„To jsi ty?“ odpověděl a zaraženě si ji prohlížel.

„Vy se znáte?“ zeptal se překvapeně Honza.

Jeho kamarád mu okamžitě vysvětlil, že bydlí ve stejném paneláku.

„Vlastně neznáme. Já ani nevím jak se jmenuješ…“ vyhrkla ze sebe Ivana a sama byla překvapena ¨, že se před ním ani trochu nezastyděla.

„Mám to napsaný na zvonku,“ zareagoval okamžitě s úsměvem.

„No, jo ale tam je jenom přijímení…“ řekla už docela zoufale.

Honza měl docela naspěch a tak se rozhodl jejich debatu ukončit: „Jmenuje se Láďa a teď už pojďme… Jdeš s náma, ne?“ zeptal se stále trochu zaskočeného kamaráda.

Ten souhlasně kývnul, a tak už v trochu větším počtu kráčely dál.

„Odkud se vy dva znáte?“ zeptal se Láďa Honzy.

„Byli jsme spolu na táboře.“

Romana zatím pošeptala Ivaně do ucha: „Tak vidíš, měla jsi strach, že mi budeš dělat křoví a zatím bych to měla říct spíš já…“

Obě se usmály a Láďa se na ně hned podíval: „Kdyby tě tak viděl tatínek…“

„Ten mě ale nevidí.“ Odvětila mu velice veselým hlasem sousedka.

„Abych mu to nešel říct.“ To se k němu hned přidal Honza a podobné kočkování trvalo celou cestu.