Keltská hudba v historickém prostředí Staré radnice
Červenec nám přitopil až na sklonku své vlády. Rtuť teploměru vyšplhala až nad 30stupňů a je tam stále , přesto že je už po 19 hodině. Nádvoří Staré radnice se pomalu začíná plnit diváky, kteří se chtějí zaposlouchat do keltské hudby a skupiny, které zde v pátek 29. července v podvečer koncertují, tento žánr slibují. Budou zde hrát známí Hoover The Dog z Walesu a neméně slavná belgická skupina Fluxus. Lehká letní látka šatů se lepí na kůži a stejně si spokojeně čekáme na zahájení koncertu, který je pořádán v rámci Brněnského kulturního léta. Chladivý mok v kelímku zahání žízeň. Tři tenisové míčky hozené do obecenstva rozhodují o výhercích reklamních předmětů a lístků na další koncert a už se schyluje k okamžiku kterého se už nemůžeme dočkat. Hoover The Dog je trio ze středního Walesu. Tři muzikanti uprostřed nádvoří Staré radnice. Za zády mají velký košatý strom, za kterým zapadá slunce. Je to až kýč, to co vidím v hledáčku fotoaparátu a na pódiu. Muzikanti sedí v hloučku a na diváky se začíná valit muzika nějak podezřele podobná naší lidové. Má jen větší náboj a energii. Tato skupina pronikla na folkovou/world music scénu svým debutovým albem Scratch´n´ Sniff v roce 1998. Od vydání CD se jejich repertoár rozvinul a zkošatěl jako ten strom pod kterým nám dnes hrají. Tříčlenná kapela vytváří akustickou keltskou hudbu a jejich nápady a muzikantské dovednosti jakoby posouvaly hranice tradiční i současné hudby. V jejich žánru se odráží rozmanité zázemí složené z jazzu, klasiky, folku a východoevropské hudby s velmi příjemnou příměsí keltských rytmů. Stojí za zmínku jistě originální houslové party Johna Hymase. Zdá se jako by byl repertoár postaven na melodii houslí. Nemůžu opomenout ani akordeon Paula Hutchinsona, který si právě s houslemi tak dobře rozumí. Nejvíc mne právě upoutává výměna mezi muzikanty, takové muzikantské povídání nástrojů. Chvilku si notují, pak si trošku ostřeji odpovídají a už jsou v sobě. Dokazují, kdo je víc a nakonec se opět dohodnou, splynou v jednu nádhernou melodii, až se zatají dech. Tu energii hudby vnímám nějak intenzivněji. Tony Harris střídá kytaru se strunným řeckým nástrojem bouzouki. V tradiční hudbě Walesu se stále více prosazuje moderní pojetí tradic. Tak vlastně nepopírá historické prameny odkud vyšla, ale naopak je přibližuje mladší generaci a dělá ji poslouchatelnější. Tato kapela již koncertovala v České republice v roce 2002. V letošním roce opět byla pozvána na Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Hoover The Dog je welšským zjevením na našich pódiích a obecenstvo jim propadlo docela. Spojení tradičního stylu s jazzem a vážnou hudbou je hlavně originální a živé, nabité technickou virtuozitou a divákovi předává svůj neutuchající entuziasmus. Skupina neoslovila jen české obecenstvo a diváky ve Velké Británii, ale také festivalové a klubové publikum v celé Evropě. Slunce zapadlo a tmavé nebe září hvězdami. Okolní budovy Staré radnice rámují tu hvězdnou krásu nějak do svátečna. Na pódiu se zahájila výměna kapel. Nastupuje "Fluxus" z Belgie. Fluxus je vlastně šest Vlámů hrajících na Staré radnici na úžasně neobvyklé nástroje fúzi jazzu a world music. Vlámská podoba "keltských" inspirací překvapuje - člověk musí mít encyklopedické znalosti aby postřehnul na který nástroj se hraje. Nástroje jsou úplně odlišné od toho co jsme zvyklí vídat na pódiích a jejich tóny tak nějak měkčí a sametovější. Bonga a mnoho jiných bubínků, bódhrán - irský buben. Kytary, běžně laděné v otevřeném ladění - Dadgad a akordeon. Neopakovatelné dudy, které po výměně píšťal hrají zase jinak. Tenor a soprán saxofon, mnoho píšťal, penny, flétny whistle, low whistle, tin whistle a co já vím, na co na všechno nám tahle vlámská kapela přijela zahrát. Nohy najednou vyťukávají rytmus a muzika je laškovně zpěvná a přitom hřejivě a sametová. Žádné ostré zvuky, jen rytmus a soulad mezi tou spoustou nástrojů a tónů. Orchestrálně laděný koncert příjemně narušily jen dvě písně: Greet Garriau zpívala pomalou baladu - její zpěv se opakoval v halu a ona dalším vyšším hlasem zpívala sama do své ozvěny. Krásný akustický zážitek. Zpěvačka hrála na harmoniku a její projev i v sedě připomínal tanec. Její neposedné nohy a kouzelný výraz při hře na akordeon i na židli - to byl balet vsedě. Skupina Fluxus z vlámského Gentu mne zaujala už při přečtení jejího názvu. Fluxus je totiž hnutí, které vzniklo kolem roku 1960. Z New Yorku se rozšířilo i do Evropy a odtud i do Japonska. Je to hnutí umělecké, opírá se o nauky buddhismu a dadaismu. V šedesátých letech to bylo osvěžující průkopnictví ve vývoji avantgardního umění a všech jeho uměleckých trendů. Zkusili byste si tipnout nejznámější postavu hnutí fluxus těch dob? Ano, neříkejte že ji neznáte: je Yoko Ono. V průběhu vývoje fluxusu se zapojila celá řada umělců. V současnosti není fluxus již hnutím, ale přetrvává jako umělecký vjem, který je definován spojením radikálních společenských postojů a stále vyvíjejících se estetických nauk. A s velkým F je to samozřejmě vynikající vlámská kapela!! Poslechněte si ji naživo a nakonec i vy pochopíte, proč se zdá keltská hudba tak vlastní všem národům. Přečkala většinu dějinných zvratů v mnoha zemích Evropy. V Irsku, Skotsku, Walesu, Bretani, Galicii, Asturii i na ostrově Man. Díky emigračním procesům se uchytila i v kanadské provincii Nové Skotsko a v New Yorku. Vlastní je pak posluchačům ze všech těchto regionů. Nemyslím, že to je jen módní vlna. Ta hudba jde od srdce do duše. Její paměť sahá vlastně až dva tisíce let zpět - často obdivujeme vzdálené skvosty třeba až v Číně a přitom jich máme mnoho hned nadosah ruky. Tak snad již jen jména jednotlivých členů vlámského Fluxusu: Greet Garriau, Paul Garriau, Koen Garriau, Sam Van Ingelgem, Toon Van Mierlo a Geert Simoen. A abyste i vy dostali svou porci kultury, přidám na konec jednu autentickou středověkou moudrost: Za zanedbání přichází holá hlava, ochablost, brzké šediny, králové bez důvtipu a radosti, bez pohostinství a pravdy. ( Rees&Rees, odkaz Keltů)
Další informace na http://www.gsbrno.cz/kultura/fluxus.htm
E.E.Š.
|