Chodím do zapadlé školy nacházející se daleko od mého domova. Každé ráno musím procházet velký kus našeho kraje. Moje studie jsou totiž ta nejlevnější v celém širém okolí. I přesto si vážím rodičů za to, že se rozhodli mi platit vzdělání. S tím málem co vydělávají je to téměř zázrak.
Škola je umístěna v dvoupatrovým zděným domku. Normálně do ní chodím rád, mám v ní plno kamarádů a dokonce jsem se tam zamiloval do jedné dívky. Nemůžu si nijak stěžovat a pravidelně docházím na hodiny. Nevynechal jsem ani jednou. Našel jsem si příjemnou cestu, kudy rána ještě když slunce moc nehřeje, utíkám, abych stihl začátek.
I dneska jsem se tou pěšinou vydal, abych stihl školu. Vše mi připadalo obvyklé. Normální školní den. Jenže osud zamýšlel něco zcela jiného. Svůj nekompromisní plán rozjel v průběhu dne. Před okamžikem, když jsme probírali matematiku a já si zrovna vytahoval sešit, se rozrazily dveře. Prvně jsem si pomyslel, že přišel nějaký neurvalý rodič. Nastal řev a zmatek. Všichni spolužáci se dali do pohybu. A na to se ozvala střelba ze samopalu. Okamžitě jsem přestal hledat a zvedl hlavu nad stůl.
U katedry stál chlap se zbraní v ruce. Začal něco řvát. Nikdo mu nerozuměl. Mluvil nějakou podivnou cizí řečí. Přesto jsem podvědomě chápal smysl jeho slov. Ztuhl jsem a nedělal žádné prudké pohyby. Nic co by na ho mohlo zneklidňovat. Přišlo mi, že pokud ho nebudu rušit a kazit jeho plány nemusí se mi nic stát.
Mezitím muž něco zakřičel na kantorku a ani ta mu nerozuměla. Dostala ránu pažbou. Po tváři jí pomalu skapávaly kapky krev z nosu a ona se rozbrečela. Chlap něco zařval a gestikuloval. Nevím proč ale jeho pohyby jsem vnímal jasně. „Seďte klidně a nedělejte nic nepříčetného!“ To se nám snažil sdělit. Zcela jist jsem si byl poté co násilně posadil i učitelku za její stůl.
Ostatní studenti brečeli, leželi nebo se choulili. Násilník ukázal na kantorku a pak na nás. Spolužáci byli jako zmrazení, nechápali. Stále jen brečeli nebo se klepali v různých pózách. Chlap se začal rozčilovat.
Rád bych jím řekl, co mají udělat ale mám strach. Je možné, že jakmile promluvím zastřelí mě. Udělal jsem tedy jen takové „ Psss“ a hlavou cukl k sobě. Přes ty vzlyky a nářek to zaslechli jen ti z nejbližšího okolí.
Muž začal střílet nad naše hlavy. Pro některé spolužáky to byl impuls k tomu, aby pochopili mojí tichou radu. Zbytek třídy ležel pod levicemi.
Násilník uchopil vysílačku, kterou měl doposud za pasem. Druhou rukou stále držel zbraň namířenou na nás. Zařval cosi a ve vysílačce to zašumělo. Za chvíli se ve dveřích objevil druhý chlap s pistolí, samopalem přes záda a pásem granátů. Stejně strašný, vzhledem však divočejší a postavou rozhodně svalnatější. Řekl něco hatlaninou, která mě připomínala primitivní pazvuky a chlap, který ho přivolal se okamžitě soustředil na samopal. Mířil s ním po třídě. Oko s muškou v přímce. Prst položený na spoušti.
Svalnatější chlápek zasunul pistoli do pouzdra. Šel ke spolužákům a postupně je brečící a rozklepané strachem cpal na židle. Někteří se na nich nemohli pořádně udržet a ze strachu sklouzávali zpět pod lavice. V takovémto případě, muž přiskočil a neurvale je zarazil zpět. Obešel takhle skoro celou třídu a druhý patroloval se samopalem. Kroužil hlavní po prostoru. Muška přeskakovala z jednoho obličeje na druhý. Jedna spolužačka se dostala do hysterického rozpoložení tak silně, že když se přiblížil ten mohutnější chlap, začala kolem sebe mlátit a kopat.
Zvláštní, vidět někoho, jak se takhle vzteká a přitom pozorovat na jeho tváři stékající slzy.
Nešla uklidnit, ozbrojence několikrát kopla a praštila. Ten vytáhl pistoli z pouzdra. Nechtěl jsem se na to dívat. Tušil jsem co udělá, proto jsem se odvrátil. Ozvala se duté rána a zuřivá bezmoc utichla. Holka ležela bezvládně na zemi s rozraženým čelem.
Propukla panika. Ale ne fyzická, na to se všichni až moc báli a věděli, že pokud by se pokoušeli utéct, stali by se terčem. Muž se samopalem byl přespříliš nervózní. Už teď se mu třese prst na spoušti a co chvíli to vypadá, že zbraň vystřelí. Nemá smysl mu zadávat jakoukoliv příčinu.
Po té události s dívkou třídy pochopila situaci, do které se dostala. Musíme vzorně sedět na svých židlích, nepohybovat se, nerozčilovat se, mlčet, všechno ostatní nás zabije. Chlap, který přišel na výpomoc po uklidnění všech dětí pomalu odešel a přes rameno si hodil bezvládnou dívku. Zbyl tady na nás sám ten neklidný se samopalem.
Třídou se rozléhal tichý dušený pláč. Někteří mí kolegové měli hlavy položené na lavice a brečeli. Snažili se co nejtišeji ale nešlo tomu zabránit. Tenhle školní den bude asi dlouhý.
Po nekonečné hodině se uklidnili i ti nejvíce rozrušení spolužáci a místností se rozléhalo ticho, které proráželo občasný výstřely z vedlejších místností a fňuknutí paní učitelky, které osychala krev na tváři.
Zvenčí se třída zdála být určitě klidná. Až přespříliš pozná vnímavější. Jediné co se hýbalo byla hlaveň zbraně. Ta stále sledovala naše těla. Ale hlavami probleskávali myšlenky, ty nikdo nemohl zastavit. Téměř to šlo vycítit. Vynucená pasivita podpořila naše myšlenkové pochody.
Co chtějí? Prolétlo mi hlavou. Čeho jsou schopni? Umře někdo? Co budu dělat? Jak dlouho tady budeme muset být?
Asi vydírají vládu. Peníze, drogy, kdo ví. Ale nejlogičtější bude, že chtějí propusti svého šéfa z vězení. To by bylo špatné. Takovýto teroristi neznají slitování. Znám to z novin, které si občas půjčím od souseda. Ale tenhle chlápek co je u nás nevypadá bezcitně. Třeba je jen nový. Ještě možná nedělal tuhle práci.
Podívám se mu dlouze do očí. Po chvíli na mě sjede muška a zlostný pohled. Odvrátím se raději.
V očích má zlobu. Není v tom zrovna zajetý ale je schopen zabít.
Jak to bude s jídlem? A co když budu chtít jít na záchod?" Uvažoval jsem. Nesmím na to myslet!
Paní učitelce není moc dobře. Pořád pobrekává a vypadá, že jí ta rána stále bolí. Nechtěl bych dostat takovou ránu. Určitě to je strašná bolest.
Čas plyne tak pomalu. Hrůza! Jak dlouho tady budeme muset zůstat? Kdy ti teroristi dostanou co chtějí? Bože! Pořád sedět a sedět je strašně nesnesitelné. To nás nemůžou nechat proběhnout? Co bych dal, za to být na své cestičce ze školy. Ani by mi nevadilo to slunce. Běžel bych a běžel. Utíkal bych až domů a tam se s každým objal. Jak dlouho už tady sedíme? Pátou hodinu a pro mě to jsou věky. Mám pocit jakoby se čas v naší třídě zastavil a venku už je vše o pár let jinde. Tráva je jiná. Narostlá.
Co s námi bude? Proč nás nepustí a nenechají si tady jen dospělé? Doufám, že už brzy budeme moc jít domů. Že dostanou co chtějí a pustí nás. Chtěl bych se vidět s Mámou. Chtěl bych pozorovat, jak se moje sestry smějí a učí se vařit. Chtěl bych pomáhat otci na poli. Všechno jen ne tohle. Jak dlouho to může ještě trvat.
Začínám mít strach, že to bude věčné. Napořád, natrvalo. Někde cítím, že už se svojí cestičkou nebudu vracet domů. Proč jím to tak dlouho trvá? Kdy už dostanou co chtějí?
Co to cítím? Začíná to tady páchnout po moči.
Rozhlédnu se a opravdu plno dětí má po nohách mokré fleky.
Taky se mi už chce ale mám na sobě nejlepší oblečení. Máma by mi dala, kdybych si ho zašpinil. Musím myslet na něco jiného, příjemnějšího.
Najednou se ozvala vysílačka, kterou měl terorista za pasem. Něco v ní zahučelo. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Chlápek se zvedl a začal něco křičet. Když mu nikdo nerozuměl párkrát vystřelil do stropu. I z jiných místností se ozvala střelba. Začal jsem mít z toho husí kůži. Ani já jsem nevěděl co chce. Kyselá trpkost moči se trochu smísila s padající omítkou a vůní střelného prachu. Do toho všeho podivný křik. Chlap přišel k učitelce a hučel cosi do ní. Zdála se být malátná. Když nereagovala vystřelil. Zhroutila s k zemi.
Asi nás chce všechny postřílet.
Všichni jsem utekli na konec místnosti, kde jsem se choulili jeden přes druhého. Rozlehly se nářky a prosby. Podporoval je i obnovený pláč. Cítil jsem vlhké kalhoty kamaráda, otírali se mi o ruku. Všichni jsem se kryly jeden přes druhého a doufali, že nás nezasáhnou kulky. Chlap přišel až k nám, k mase vystrašených a počůraných. Naštěstí nezačal střílet pouze do nás strkal a ukazoval směrem ke dveřím. Nějak jsme se dali do pohybu jako jeden a šli k těm dveřím.
Co s námi chce udělat? Kam nás to vede? Doufám, že už to skončí. Snad nás budou předávat policii. Rád bych to měl za sebou, byl někde v bezpečí.
Cestou jsem uviděl, že na místě kde omráčili spolužačku ležel jeden granát. Nejspíš upadl tomu hromotlukovy z pásu. Nepozorovaně jsem ho zvedl a dal si ho do kapsy.
Chlap nás vyvedl ven na hřiště. Byly zde děti ze všech tříd. Brečely, vzdychaly, většina byla počůraná. Viděl jsem, že v dálce se krčí policajti. Už naší školu obléhají. Naši zadržovatelé něco křičí. Nevím jestli na nás nebo na policii. Nahnali nás k plotu, aby policie přes nás nemohla zamířit.
Bojím se, že se bude střílet. Dělávají to. Hlavní je usmrtit útočníky. Cítím, že za chvíli se stane něco zlého. Spolužáci brečí a prosí o pomoc. Kdyby ale policajti chtěli pomoc nebyli by schovaní a nedívali by se na nás skrze hledáčky zbraní.
Teroristi něco pořvávají na policajty a ty se ani nehnou. Jen míří svými zbraněmi. A teroristi taky míří. Všichni tady jen na někoho míří. A stačí tak málo, jen aby se pohnul kohoutek a spustí se pekelná vřava těch vraždících strojů. A uprostřed jsme my! Myslím, že teroristi si uvědomili, že jsme pro ně bezcenný. Pro policajty jsme taky jen překážka.
Mám obrovský strach. Chtěl bych se rozloučit s někým koho mám rád. Chtěl bych vidět oči mámy, úsměv sester, nebo mozolovité ruce otce. Utěšil by mě pohled mé dívky. Ach, moje milá dívka. Je tak hezká a jak se usmívá. Je strašně citlivá. Proboha! Nikde tady není a dneska ráno šla do školy. Chudák přecitlivělá. Určitě vyváděla jako ta holka u nás. Možná, že nějaký ten výstřel co sem ve třídě zaslechl patřil jí. Byla tak mladá! Jak jí to mohli udělat? JAK?
V kapse si pohrávám s granátem. Vytáhl jsem pojistku.
Jak se někdo mohl dopustit takového hříchu? Ve jménu čeho to udělali? Proč zmařil životy?
Otočil jsem se běžel k nim. Nevěděli co dělám. Nestříleli. Zaskočil jsem je.
„Granát byl časovaný, vybouchl mu v ruce. Přesto je poslal do pekel… Kromě něj, dvou dívek a jedné učitelky všechny zachránil. Stal se hrdinou. Stát se vám samozřejmě odvděčí. Vaše zbylé děti mohou bezplatně chodit do školy…“ ™ ,®
|