Víra
Pustá
krajina medové perleti
šíří
se pachem divokých koní,
srdce,
jež úlitbou zřelo se v zrcadle,
tuší,
že dýchá a žije jen pro ni.
Zamrzlá
hladina nočního větru,
v
odpadky zmizelá duše všech světů,
růžička
v březnovém podkroví domu,
poupě
se zardívá, já pro tebe kvetu.
Zapomeň
na ostych, na zradu noci,
nenávist
Země a modříny skal,
světelné
hvězdice přepestrých tvarů,
kdo by se zbytečně na jméno ptal.
Železní
orlové ve skladu na dvoře
snaží
se vyhnouti nepěkné sázce,
zpocený
diplomat s kufříkem svobody
nevěří
ze zvyku té mojí lásce.
Cihla,
co ve spáře naději hledá,
slunce,
jež pánem je širého nebe,
já
však jen víru jedinou mám,
a
to, že lásko, miluji tebe.