2.  ODPLATA

 Vadim Anatolijevič Kvasinsky přecházel po místnosti se založenou rukou na zádi. V druhé svíral leštěnou rukojeť úzké hůlky s titěrnými asijskými ornamenty. Kráčel pomalu a obezřetně sem a tam. Nebylo to pro něj tak samozřejmé jako kdysi. Dávat si pozor na každý krok, který udělal, sval, kterým pohnul. Vysilovalo ho to. Stačil jeden špatný pohyb a tělo ho ztrestalo nepříjemnou bolestí. Bral to ale jako součást terapie a rekonvalescence, nejen té fyzické. Soustředěně přemýšlel a neustále pokyvoval hlavou, jakoby se o něčem přesvědčoval. Fedor Kosonov ho ze zaujetím pozoroval. Neznal Vadima tak dlouho, aby věděl, co si má o jeho počínání myslet. Najal si ho teprve nedávno, proto neměl dostatek času si zvyknout na neobvyklé projevy svého zaměstnavatele. Kvasinsky tak chodil už hodinu. Ani jednou se nezastavil. Fedor ho nechal. Nemohl předvídat, jak by se Vadim mohl zachovat, kdyby ho vyrušil.
Konečně. Fedor se narovnal plný očekávání nových rozkazů.
Vadim se zastavil. Chvíli jen tak hypnotizoval protější stěnu s barevným perským kobercem.
“Ne,” vyrazil ze sebe nakonec a pokračoval ve svém přecházení.
Fedor se opět pohodlně usadil v křesle. Lehce se poškrábal ve svých rezavých fousech. Tohle čekání ho zkrátka přestávalo bavit. Předpokládal, že to bude trvat další dlouhé minuty, než Vadim něco řekne, ale mýlil se.
“Takže, co víme,” pronesl Kvasinsky, aniž by přerušil své pochodování napříč kanceláří.
Podíval se tázavě na Fedora.
“Miškin se vás chtěl zbavit. Zaplatil za zradu Gregorovi, Slavce a řidiči,” zjednodušeně shrnul situaci Fedor.
“Ne,” přerušil ho Kvasinsky, ”Dimitrije vydírali skrz dceru.”
“To není podstatné, zradil vás,” namítl Kosonov.
“Fedore, všechno nemusí vypadat tak jednoznačně.”
“Když mě někdo zradí, musí zemřít, už se mu prostě nedá věřit.” Fedor neústupně nakrčil plnovousem zarostlou bradu.
“Však oni zemřou,” souhlasil Vadim, “ale ne Dimitrij.”
“Čím se právě on liší od ostatních?”
“Důvodem. I když by se dalo říct, že je to čistě subjektivní záležitost.”
“Nevidím na tom nic subjektivního. Zradil, z toho vyplývá, že je nebezpečný a je lepší ho odklidit. Tak to vidím já,” trval na svém Kosonov.
“Lidí tě dokážou zradit, protože jim z toho kápne nějaká výhoda. Vymění loajalitu za prachy, nebo cokoli co má pro ně větší cenu. Ale pak jsou zde ti, co jim prostě nic jiného nezbývá a takový případ je i Dimitrij.” Kvasinsky věděl, že Fedor s jeho plánem nesouhlasí a takové jednání se mu nelíbilo. I když od svých lidí očekával jistou dávku neústupnosti, vůči svému šéfovi to nemělo platit.
“Je celý ochrnutý, nemůže mi už překážet,” namítl Vadim tónem, který jasně naznačoval, že další polemika na tohle téma už není žádoucí.
Kosonov nevyřčenou výzvu pochopil a rezignoval.
“Jak tedy chcete. Respektuji vaše rozhodnutí, ale...,”
“Lidé, kteří užívají ale…., nemají u mě místo,” skočil mu šéf do řeči.
“Dimitrij Samidov zůstane naživu,” řekl Fedor rázně a pohlédl Vadimovi přímo do očí.
“Učíš se rychle. Líbíš se mi čím dál víc, Feďo,” zasmál se živelně a jeho povislý podbradek se rozklepal jako sulc.
“Takže, kde Miškin sídlí?” změnil Kvasinsky téma.
“Ve Dvojně.”
“Kde jinde, že,” podotknul Vadim kysele. Popustil tak uzdu své nelibosti. Sídlit ve Dvojně, nejvyšší budově v Moskvě, byl už dlouhou dobu jeho sen. Dobytím Dvojny chtěl završit a upevnit svou moc. Ovšem v tuhle chvíli vše nasvědčovalo tomu, že jeho cesta bude ještě dlouhá a jeho sny se promění ve skutečnost mnohem později než předpokládal.
“Teď už ale jistě ví, že jste nezemřel, že jeho najaté kudly zklamaly,” poznamenal suše Kosonov a nadzdvihl jedno obočí.
“Ano, zklamaly. Můj zabiják nezklame, tím si buď jistý!”
“Znám ho?” zajímal se Kosonov. Kdysi v této branži také dělal. Tehdy měl kontakty a dobrý přehled o konkurenci, ale od té doby uplynulo již několik let.
“Nemyslím. Je nový a perspektivní,” odvětil Vadim.
“Divím se, že ses mě ještě nezeptal, proč pořád přecházím sem a tam. Tebe to nezajímá?”
Kosonov zvažoval, jak odpovědět na otázku, co se netýkala tématu.
“Zajímá, ale nezdá se mi to vhodné.”
“Vždyť říkám, že se učíš rychle. Dokonce mnohem rychleji, než jsem očekával. Teď se potřebuji obklopit lidmi, jako jsi ty. Lidmi, kterým můžu věřit.”
To byla pravda, ale mohl klidně dodat, že poslední zkušenost ho naučila i obezřetnosti. Víra je dobrá věc, ovšem pokud vám nemíří hlavní na zátylek.
“Nemám ve zvyku selhat,” řekl Kosonov popuzeně.
“Andrej. Andrej Seibën.”
“Cože?” nechápal Fedor.
“Jméno mého dalšího zaměstnance. Toho, co provede vendetu.”
Fedor souhlasně pokýval hlavou.
“Znáš ho?”
“Trochu,” odpověděl Kosonov vyhýbavě.
“Nu?”
“Stačí jen říct, že na svůj věk odvedl docela kvalitní práci,” odhodnotil ho Fedor.
“Doporučil mi ho jeden přítel. Mikhail Nikitin, ale toho nemůžeš znát, pokud jsi ovšem za posledních deset let nenavštívil Irsko.”
“Vy máte také nějaké přátele?” poznamenal Kosonov s náznakem mírné ironie v hlase.
“Čekám ho každou chvíli,” oznámil Vadim neutrálně. Přešel Fedorovu štiplavou poznámku bez povšimnutí, ale uložil si ji do té části paměti, kde měly být uschovány i střípky vzpomínek na podivné chování Gragora v předvečer jeho zrady. Nerad by opakoval svou předchozí chybu, kterou teď těžce rozchází s hůlkou v ruce jako nějaký stařec. Díval se při tom na hodinky, pak ze zvyku mrkl na levý horní sektor blikající obrazovky malé průmyslové televize. Poznal tvář své ochranky mohutného Goga, který dělal doprovod dalšímu muži. Druhého návštěvníka nerozpoznal, ale tlouštík rukou naznačil naučený pohyb, že je vše v pořádku.
„Vida,“ zvolal spokojeně. Dochvilnost měl rád.
“My o vlku...,“ Kvasinsky se pohodlně uvelebil v křesle za svým stolem. Neměl v úmyslu předvádět návštěvníkovi rozsah své dočasné nemohoucnost. Byla v tom jistá dávka ješitnosti, ale i vzteku sama na sebe, že k tomu všemu nemuselo vůbec dojít. Dlouze stiskl vstupní tlačítko. Bzučák poslušně vpustil oba návštěvníky.
Gogo se nahrnul do dveří celou svou masou, teprve za ním vstoupil tmavovlasý muž. Na první pohled byl vyšší než Fedor, ale neměl tak mohutná ramena. Podezřívavě svraštil obočí a důkladně si všechny muže prohlížel. Snažil se zhodnotil situaci. Vypadalo to, že žádné nebezpečí zatím nehrozí. To však neznamenalo, že by měl polevit ve své ostražitosti. Nikdy nemohl vědět, co se z jeho klientů vyklube za lidi. Obtloustlý muž naproti němu byl evidentně šéf. Měl výraz velitele a pohyby člověka, co už si nepotřebuje dokazovat svou moc. I když se doposud osobně ještě nesetkali, představa, kterou si prozatím vytvořil, byla docela přesná. Takové zjištění jej mile překvapilo.
“Půjdeme rovnou k věci,” obrátil se zpříma na Vadima.
Kvasinsky krátce ukázal, že Gogova přítomnost tu již není potřeba. Potěšilo ho, že Andrej okamžitě poznal, s kým by měl jednat. „Co všechno potřebujete,” zajímal se.
Seibiën si počkal, až za strážcem zapadnou dveře, “To má být nějaká zkouška?” odvětil tvrdě.
Vadim se srdečně zasmál a podal mu připravenou obálku. Andrej se do ní podíval. Našel tam tři fotografie. Dvou mužů a jedné ženy.
Fedor nově najmutého sledoval úkosem. Na rozdíl od hrdlořezů nižší kategorie nebyl příliš nápadně oblečen. Seibiënovu hruď netížily ani zlaté řetězy ani přívěšky s diamanty. Neměl žádné prsteny a nepropadl nové módě nalakovaných nehtů. Na první pohled by ho rozhodně nezařadil mezi chlapíky z ´oboru´. Když se před čtyřmi lety krátce setkali, Fedor musel tehdy sebekriticky uznat, že současné době už prostě nestačí. Teď mu Andrej Seibiën připomínal své mladé já. Možná trochu víc jistější.
“Nějaké speciální přání?” zajímal se Andrej, aniž vzhlédl od fotografií.
“Ne. Nechci nic z těch hnusů, co třeba dělá Žiga Dariš,” řekl Vadim s odporem.
“Na to jsem se neptal. Takové věci nedělám, proto jste si mě snad nenajal!”
“Jistě. Nemám žádná speciální přání. Stačí mi, když prostě jen zmizí.”
“V tom případě je teď na řadě finanční otázka. Půlku hned a zbytek po práci. Výlohy nejsou zahrnuty. Ty dva budou celkem za dvě stě tisíc, ona za sedmdesát.”
Vadim na Andreje vrhl tázavý pohled.
“Ženská dá míň práce. Zvlášť tahle,” vysvětlil a podíval se ještě jednou na fotku ženy s pravými slovanskými rysy ve tváři.
“Až bude vše vyřízeno, další kontakt bude vyloučen. Aspoň do té doby, než se vše zase uklidní. Číslo účtu obdržíte zítra, přes prostředníka,” dodal Andrej po malé odmlce.
“Souhlasím,” řekl Kvasinsky. Tím pro něj byla celá záležitost uzavřena.
Ne však pro Kosonova.
“Používáte zbraně jen jednorázově?” Snažil se Fedor tak trochu před Vadimem předvést, ale jeho dotaz vyzněl víc amatérsky než jako profesionálně zaměřený zájem.
Seibën si ho chladně změřil od hlavy k patě.
“Samozřejmě,” odvětil s náznakem mírné arogance v hlase, “ale to vy jistě dobře víte, že?”
Kosonov stočil jeden koutek úst k nucenému úsměvu. Pochopil, že si ho Andrej pamatuje stejně dobře jako on jeho. Doprovodil Seibiëna ke dveřím, otevřel mu dveře a se slovy: “Pokud vše proběhne v pořádku, budeme se těšit na další spolupráci,” se s ním rozloučil.
Andrej kývl hlavou na srozuměnou. Zlehka překročil práh. Ve dveřích se střetl s obrovitým mužem, který ho před tím uvedl dovnitř. Hlavu měl pečlivě vyholenou a v uchu se mu houpala kulatá zlatá náušnice s drobným vsazeným diamantem. Za ruku držel malou útlou holčičku. Andrej ji zprvu přehlédl a téměř do ní vrazil. Na poslední chvíli se zarazil. Shlédl k dlouhovlasému děvčátku. Oplatila mu to pohledem plným prázdnoty. Nesourodá dvojice mu ihned asociovala název hororového filmu ´Balšoj mužčina i čudnaja ďévočka´.
“Sošenko,” zaslechl za sebou vřelý Vadimův výkřik. Jenomže dívenka stála ztuhle a bez zájmu. Její ručka ani nezaznamenala, že ji Gogo pustil. Klesla přirozeně a bez odporu k dívčině boku. Nic neřekla, jen nepřítomně civěla před sebe.
Seibiën neměl děti příliš v lásce, nesnášel jejich jekot, bezbřehý zájem o všechno dění kolem sebe a nekontrolovatelnou hyperaktivitu. Přesto se ohlédnul. Ona nesplňovala ani jedno z nežádoucích kritérií. Děvče nejevilo ani nejmenší náznak toho, že by vnímala lidi okolo sebe. Zírala mlčky kamsi mimo tento svět.
“Soško, dáš si bonbon? Gogo…,” velký muž s náušnicí se napřímil jako voják v pozoru.
“Gogo, dojdi ještě se Sošenkou pro nějaké bonbony. Za chvíli budeme hotovi.”
Gogo rychle pokýval hlavou, chytl Sošu za tenkou paži a překotně se hrnul z Vadimovy kanceláře ven. Seibiënovi nezbylo nic jiného, než jít také a sjet s nimi výtahem dolů.
Jakmile se za nimi zabouchly dveře, Fedor si založil ruce na hrudi. Při setkání s jiným zabijákem si nechával vždy ruce volné. Bylo to nepsané pravidlo a mnohokrát se mu osvědčilo. Nikomu se nedalo věřit, ne v téhle branži.
“Zdá se být dobrý a hlavně není drahý, ale za deset let se nedoplatíte,” pronesl Kosonov znalecky.
“Za deset let ho už nebudu potřebovat,” ohradil se Vadim káravě, “a příště, Feďo, se mi už nikdy do obchodního ani jiného jednání nevměšuj,” namířil na něj krátkým tlustým ukazovákem, aby zdůraznil svou připomínku na Fedorovo nevhodné přebírání iniciativy.
“Zajisté.” Kosonov si musel chtě nechtě přiznat, že přestřelil. Zatím nebyl s Kvasinskym na stejné příčce v hierarchii moskevského podsvětí, přesto vnitřně cítil, že jednou nastane čas, kdy nebude hrát druhé housle.
“Nyní bychom měli vyřešit další důležitou věc,” přešel Vadim plynule k jinému problému.
“Malá Soša, Sofie Samidová?” ujistil se Fedor.
“Ano, je mi jasné, že bys chtěl, aby byla jako čtvrtá na seznamu. Teď to s ní nevypadá dobře, ale má hodně ze svého otce. Tys ji nikdy neviděl smát se. Bral jsem ji jako vlastní. Takové roztomilé dítě. Navíc jsem jí něco dlužný. Nemůžu ji nechat …..., dítě prostě ne.”
Kosonov si nedokázal představit, že se to ´dítě´ kdy dokázalo smát. Přepadl ho závan hrůzy, když se na ni jen podíval. Zvlášť když zcela přesně nevěděl, jak se přičinila o to, aby si Kvasinsky zachránil kůži.
“A až vyroste? Kdo vám zaručí, že nebude mluvit?”
Vadim chápal Fedorovi obavy, ale nemohl se sžít s myšlenkou, že by malou Sošenku přenechal nějakému zabijákovi.
“Vděčím jí za život. Odsuneme celou rodinu mimo Moskvu. Její otec dostane kvalitní lékařskou péči v sanatoriu. V pěkném prostředí. Dám ti to na starost. Ať je v blízkosti nějaká dobrá soukromá škola. Promluvím s Dimitrijem Samidovem a udělám s ním dohodu.”
Kosonov pochopil, že jeho námitky by na celé věci nic nezměnily. Musel se podřídit zbytečnému sentimentu a falešným morálním zásadám, což mu dělalo potíže. Nechtěl, aby Kvasinsky jednoho dne zaplatil Seibënovi i za jeho hlavu.
“Fedore, až vybereš lokalitu, najmi dobré oči. Mám Dimitrije rád, ale chci ho mít pod dohledem. A ta jeho Ljubljana…,” odmlčel se, “znáš ženské, jak nejsou pod dohledem, dělají problémy. A ty my přece umíme vyřešit.”
Fedor se usmál. Byl spokojený aspoň s tím, že sentiment neochromil šéfovo myšlení úplně. Takové řešení bylo i pro něj přijatelné.
“Myslím, že se můžete spolehnout, pane Kvasinsky.”
“Feďo, já nechci, aby sis to jen myslel,” zarazil ho Vadim, “chci, abys to věděl.”
“Ano, pane Kvasinsky,” odpověděl Kosonov důrazněji než musel.