|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Lilinka je nešika Autor: Lili (Občasný) - publikováno 14.6.2001 (00:45:15)
|
| |
Tak tomu by jste nevěřili!!!
Byl pátek, mírný podvečer. Celý den se vyvíjel snad až příliš příjemně. Byla jsem pozvána na pozdní oběd (výhoda toho že má člověk svátek) a na oplátku jsem pozvala kámoše na čajík. Poté vzala jsem auto, autíčko (máminé) a vezla jsem Milana domů. Tou cestou jsem už jela mockrát a tak pohodička, i když celý den pršelo. Na Milana usmálo štěstí v tom, že jsem jej dovezla domů a vysadila celého. Teď už jen ladnou otočku a rychle domů do teploučka. Nyní nadchází vyvrcholení celého příběhu! V pohodě si to jedu zatáčkami. Jedna doleva a jedna doprava a doleva a .... A tak dál až najednou! Nějak ani nevím jak seběhlo se to všechno a náhle autíčko různě nadskakuje a na silnici být už nechce a čumákem si to narve přímo do stráně. Když jsem vzpamatovala z toho šoku, snad na chvíli se zdálo všechno v pohodě, ale pak ... Vylezla jsem z auta a zjistila tu pohromu. To snad NÉÉÉÉÉ Slzy se začaly koulet po mé tváři. Plakala jsem a zároveň vzteky a zoufalstvím jsem ječela do opuštěných, mlčících stromů. Co teď??? Snad štěstím bylo že měla jsem svůj telefónek přenosný, neboli mobil. Ale k čemu mě byl??? Bez peněz, v mínusu. A tak co mě zbývalo??? Nic moc. Auto bylo v neodtáhnutelném stavu. Došlo tedy na nejhorší. Na klávesnici jsem poprvé v životě namačkala oněch slavných 158. A dál už je to celkem předpokládatelný. Čekala jsem tam docela dost dlouhou dobu. Ale dočkala jsem se. Trhavé modré světlo oznámilo příjezd policie. Ti se do toho vložili a zavolali odtahovku. Když jsem od nich dostala menší pozornost ve formě pětistovkové pokuty pomohli s nakládáním auta a odfrčeli kamsi do tmy, jež se mezitím zmocnila kraje. Už mě čekala jen potupná cesta domů. Maminka si nic netušíc užívala na srazu spolužáků. Doma tedy byla jen mladší ségra a já měla trochu času na vzpamatování. Trochu byli problémy s uložením auta na dvůr, ale pak řidič to nakonec zvládl i v tomto omezeném prostoru a jemně tam autíčko odložil. Po zinkasování nehorázné částky jen řekl nashledanou a odfrčel. a nyní přichází to nejtěžší z celého dne. Jen v noční košilce jsem se v obýváku zabalila do deky a začala čekat na mámin návrat. Celá nervózní jsem se lekala při každém zastavení auta jež by signalizovalo, že dorazila taxíkem domů. Dočkala jsem se. Očekávaný okamžik nastal ve dvě hodiny ráno. Nebudu opakovat co vše jsem si vyslechla, ale mohu říci že v sobotu se mnou nemluvila ani klika od dveří. Teď po skoro týdnu už se rozbouřené vody zklidnily a už se začíná uvažovat o koupi nového auta. Já už si ovšem za jeho volant jen tak nesednu (né že bych nechtěla, ale nikdo mi jej nepůjčí). A ta zelená hromada plechu na dvorku mě bude ještě dlouho hryzat svědomí. |
|
|